world live score

NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE

FORTUNA

  

RSS

RSS

Soccer Legends

Baresi Franco ( Italy )

Nordahl? Schiaffino? Rivera? Van Basten? Gullit? Weah? Maldini? Ne, Franco Baresi - tak rozhodli sami fanoušci AC Milán, když volili, kdo byl nejlepším hráčem jejich klubu ve 20.století. Malý a nenápadný stoper zastínil všechny ofenzivní hvězdy. Číslo šest bylo navždy vyřazeno a žádný jiný hráč klubu už nikdy nebude moci s tímto číslem nastoupit.

Již z těchto vět lze jasně vyčíst, co pro fanoušky Milána Baresi znamenal. Nikdy neoblékl jiný dres. Celých dvacet let sloužil výhradně a pouze klubu z Lombardie. Přitom vše mohlo být úplně jinak...
Příznivcům rossoneri musí běhat mráz po zádech, když si uvědomí, že jejich nejlepším hráčem se mohl chlubit nenáviděný rival Inter. Skutečně nechybělo mnoho. Když v roce 1974, ve svých čtrnácti letech dorazil mladý Franco do tréninkového centra Interu Milán, doprovázel jej přitom jeho bratr Giuseppe. Giuseppe byl o dva roky starší a na první pohled vyspělejší. Trenéři mládežnického výběru nerazzurri tehdy sdělili bratrům: Giuseppeho bereme, Franco, je nám líto, ale jsi příliš slabý na to, abys obstál. Mladší Franco byl nesmírně smutný. Avšak nevzdal se, což pro něj i v budoucnu bylo typické. Šel k městskému rivalovi AC. A ti ho vzali. Klíčovou úlohu sehrál trenér Italo Galbiati, který tehdy zrovna odešel z Interu do AC. Ani on ale ještě nemohl vědět, koho si do mužstva přivedl. Od té doby žil začínající talent jen pro jedno - fotbal. Milánu je vděčný za vše a naopak Milán za mnohé vděčí mu...Když mu bylo jedenáct zemřela mu matka, za tři roky i otec, který se doslova utrápil manželčinou smrtí. Sám Baresi říká: "Matka zemřela, když mi bylo jedenáct, otec se bez ní trápil a brzy ji následoval. Mým skutečným vychovatelem se stalo AC Milán, do jehož tréninkového centra jsem vstoupil."

Inter brzy pochopil jak velkou chybu udělal. Baresi si počínal nevídaně. Při své premiéře, když mu ještě nebylo ani osmnáct, s naprostým klidem odrážel všechny útoky soupeře, s přehledem čistil hru, jako by takhle nastoupil už nespočetněkrát. Ikonou AC tehdy byl Gianni Rivera, který pomalu mířil do fotbalového důchodu. "Na Franka se valily míče, ale on je s ledovým klidem zastavoval a rozehrával," vzpomíná Rivera. Spoluhráči nechápali, kde se to v nenápadném chlapci bere. Přitom vůbec neměl předpoklady k podobné hře. Vážil pouhých 70 kilo, měřil 176 centimetrů a mezi ostatními obránci, velkými jak hora, budil pochybnosti. Přidejme také ne zrovna velkou rychlost a žádný zvlášť elegantní způsob hry. Vše podtrhoval dres typicky ledabyle vytažený z trenýrek. Přes všechny tyto nedostatky svět možná nikdy nepoznal lepšího zametače. Ještě o trochu lepší byl snad jen legendární Franz Beckenbauer. Baresi se okamžitě zabydlel v prvním týmu Milána a rychle si zajistil neotřesitelnou pozici v základní jedenáctce. Hrál na pozici libera či později stopera. Soupeři si nevěděli rady, jak ho přelstít. Vynikal nevídaným odhadem, předvídavostí a přehledem ve hře. Uměl výborně ovládat míč. Levou i pravou, vždy stejně precizně a suverénně rozděloval přihrávky spoluhráčům, kteří jej měli rádi, neboť věděli, že s ním vzadu se nemusí ničeho bát.

V devatenácti Baresi s Milánem vyhrává první Scudetto. Je to ale na dlouhou dobu jediný světlý okamžik pro milánský velkoklub. Ten je totiž na počátku osmdesátých let obviněn a usvědčen z korupčního jednání a přeřazen do Serie B. Mnoho hráčů odešlo. Nikomu se nechtělo hrát druhou ligu, každý chtěl prestiž a peníze, které přinášela jedině první liga. Ne tak Baresi. Ten prokázal velkou lásku klubu, který mu na počátku dal šanci. "Dlužil jsem jim to," vysvětloval později. Tenkrát si definitivně získal fanoušky rossoneri. A věrnost byla odměněna. Klub hned v další sezoně postoupil zpět mezi italskou elitu, Baresi navíc převzal kapitánskou pásku. Bylo mu přitom pouhých dvacet dva! Sundal ji až o patnáct sezon později, když se loučil s fotbalem... Zajímavostí je, že fotbalovou věrnost prokázal také Giuseppe Baresi, který v konkurenčním Interu odehrál dlouhých patnáct sezon a nakoukl také do reprezentace.

Po postupu do Serie A bylo cílem šéfů klubu stabilizovat situaci a postupně se dostat zpět na vrchol. Tři průměrné roky uběhly, až přišel klíčový rok 1986. Ten rok totiž AC Milán koupil televizní a marketingový magnát Silvio Berlusconi, pozdější italský premiér. Berlusconi do klubu okamžitě napěchoval miliardy dolarů a chtěl z něj udělat nejlepší klub světa. Věděl přitom, že základem každého úspěchu je kvalitní trenér. Toho Berlusconi našel v neznámém výrobci bot, Arrigu Sacchim. Těmi, kdo měl tým pozvednout, byl proslulý holandský trojlístek Rijkaard-Gullit-Van Basten, které Berlusconi přivedl za velké peníze. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Vše odstartovala sezona 1987/88, kdy Milán vyhrál Scudetto i Italský pohár. Arrigo Sacchi byl oslavován jako Stvořitel, Van Basten získal Zlatý míč a Holandsko titul mistra Evropy, ke kterému výrazně přispělo právě slavné milánské trio. A bylo ještě lépe. To když o rok později Milán vyhrál Pohár mistrů evropských zemí, když ve finále porazil Steauu Bukurešť. Vyprodaný Nou Camp, dějiště finálového zápasu, přihlížel naprosté devastaci rumunského klubu, který dostal napráskáno 0-4 (dva góly vstřelili Gullit s Van Bastenem).

Kapitán Franco Baresi byl nejšťastnějším mužem večera, když jako první pozvedl vítěznou trofej nad hlavou. K této trofeji přidejme také Interkontinentální pohár a Evropský superpohár v témže roce. Nevídaná bilance. A ani to ještě nebylo všechno. Následující sezonu se totiž všechny tři zmíněné trofeje do Milána stěhovaly znovu! Šest trofejí během dvou let, k tomu punc nejlepšího klubu světa. Co víc si mohl Silvio Berlusconi a s ním i všichni ostatní rossoneri přát? Trenér Sacchi disponoval snad nejsilnějším kádrem v historii slavného klubu. Galli, Tassotti, Baresi, Costacurta, Maldini, Rijkaard, Ancelotti, Donadoni, Colombo, Gullit, Van Basten. To byla jedenáctka, která budila ze snu takřka všechny týmy Evropy. Především obrana byla bezkonkurenční. Říká se dokonce, že čtveřice Tassotti, Baresi, Costacurta, Maldini, je vůbec nejlepší obranou historie fotbalu. Důkazem budiž sezona 1993/94, kdy Milán během třiačtyřiceti ligových utkání dostal pouhých patnáct gólů! Tato bilance je dodnes nepřekonaným rekordem Serie A. Není bez zajímavosti, že také Costacurta a Maldini strávili v Miláně celou kariéru.

Říká se, že individuální ocenění nejsou pro defenzivní hráče. Baresi byl ale blízko tuto pravdu popřít. Na konci roku 1989 byl v anketě Zlatý míč lepší jen hvězdný spoluhráč Marco Van Basten, který tuto trofej vyhrál v kariéře celkem třikrát. V sezoně 88/89 byl Baresi vyhlášen hráčem roku v Serii A. Jako stoper! Dnes asi těžko opakovatelné...

V létě roku 1991 Milán opustil trenér Arrigo Sacchi, strůjce zmiňovaných úspěchů totiž dostal nabídku vést italský národní tým, a to se neodmítá. Na jeho místo nastoupila jiná legenda - Fabio Capello, který však tehdy takřka začínal a na svém kontě neměl ještě žáden ze svých pozdějších velkých výsledků. Měl to těžké. Berlusconi si nepřipouštěl jiné než první místo, fanoušci byli namlsaní...Capello však ukázal svou třídu. Vyhrál s klubem čtyři Scudetta během pěti let, Ligu mistrů k tomu a vybudoval legendární Dream Team Milána. Přitom se už musel obejít bez holandského trojlístku hvězd, který město postupně opustil. Capello přivedl jiné. V útoku řádil Massaro a Savičevič, zálohu vedl Marcel Desailly, v obraně se kromě čtveřice již zmíněných legend objevil mladičký Christian Panucci či Demetrio Albertini. Stálicí byl kapitán Franco Baresi, který ani po letech nic neztratil ze svých kvalit. Snad jen s přibývajícím věkem ztrácel na rychlosti, vše však nahrazoval výjimečnou poziční hrou a přehledem. V roce 1994 Milán znovu postupuje do finále nejprestižnější klubové soutěže Evropy. Už to však není Pohár mistrů, nýbrž Liga mistrů. To nic nemění na faktu, že finále se tentokrát muselo obejít bez Baresiho, který nenastoupil kvůli žlutým kartám. Smutný úděl. I bez kapitána a spíše právě proto, že nehrál a hráči bojovali i za něj, Milán podal jeden z nejslavnějších výkonů své historie. Barcelona, která byla finálovým soupeřem, nevěděla, co se děje. Tým Johana Cruyffa, který celou sezonu bavil fanoušky atraktivním fotbalem, naprosto propadl a z Atén (dějiště zápasu) odjížděl s ostudou a debaklem 0-4! Bylo to velké vítězství stratéga Capella nad praktikem Cruyffem. Ten mohl jen bezmocně kouřit cigaretu za cigaretou. Nic nepomohlo...Přitom Barca tehdy měla mimořádně silný tým. Zubizarreta, Bakero, Koeman, Nadal, Romário, Stoičkov, Beguiristain...Byl to prostě večer červenočerných. Pocit triumfu s pohárem nad hlavou si vychutnal tehdejší kapitán Mauro Tassotti, který pásku převzal po distancovaném Baresim.

Ke všem trofejím přidejme také další tři Italské poháry v letech 1992-94.

Úplně jiný příběh zažíval Baresi v týmu squadry azzurry. Tuto kapitolu jsme záměrně přeskočili, aby vynikl rozdíl v těchto dvou liniích kariéry velkého hráče. Nyní se k ní vraťme: Baresi je majitelem nevídané a jedinečné medailové sbírky z mistrovství světa. Doma má zlato, stříbro i bronz. Ovšem...To bohužel pro něj není celá pravda. Na zlatém šampionátu ve Španělsku 1982, kde jel jako dvaadvacetiletý mladíček si totiž ani nekopl. Trenér Enzo Bearzot dával přednost zkušené a ostřílené dvojici Scirea-Collovatti, a tak Baresi, ač medaili samozřejmě dostal, neměl na vítězství vlastně žádný podíl. O osm let později, při turnaji hraném doma v Itálii, sice tehdy již třicetiletý Baresi byl základním kamenem sestavy kouče Azeglia Viciniho, Itálie však v semifinále smolně podlehla na penalty Maradonově Argentině. Bylo to obrovské zklamání pro celý Apeninský poloostrov. Nic jiného než zlato se tenkrát neočekávalo. Bronzová medaile z utkání o třetí místo proti Anglii už nic neřešila.

Hořký byl také šampionát ve Spojených státech, v roce 1994. Baresi se tehdy hned ve druhém utkání základní skupiny smolně zranil a musel na operaci menisku. Měl tehdy už třicet čtyři, nikdo mu nevěřil. Psalo se o konci turnaje pro kapitána mužstva. Baresi se však zázračně rychle vrátil a s obrovskou chutí a vůlí nastoupil do finále proti Brazílii. Tam s kapitánskou páskou na ruce předváděl heroický výkon. Nikdo nemohl ani v nejmenším poznat jakoukoli herní pauzu. Brazilští kouzelníci v čele s hvězdami turnaje, útočníky Bebetem a Romáriem, pravidelně končili na kopačkách nestárnoucího rodáka z Travagliatu poblíž Brescie. Na hřišti nebylo lepšího hráče. Suverénní Baresi nedal kanárkům šanci. Bohužel pro Italy se však nedokázali prosadit ani oni. Základní hrací doba finále tedy skončila 0-0. Stejně tomu bylo i v prodloužení, které bylo nesmírně nervózní a opatrné. Všem bylo jasné, co přijde. Co musí přijít...Penalty. Hned k té první, italské, se postavil kdo jiný než skvělý Baresi, který jako správný kapitán chtěl jít příkladem. Navíc podpořen výborným výkonem a dostatkem sil. Rozběhl se, napřáhl a...a...vysoko přestřelil. Do smrti ho bude ve snech děsit, jak vysoko míč poslal. V tu chvíli se zastavil čas. Baresi zklamaně zamířil ke svým spoluhráčům. Ještě byla šance. Bylo to přece teprve první penalta. Gól však nedal ani slavný kanonýr Roberto Baggio, ani Daniele Massaro, a tak se mohla radovat Brazílie. Baresi byl zlomen. Vypadal na zhroucení. Nohy se mu pletly až došel ke zdrcenému trenéru Sacchimu. Beze slov se objali a Baresi ani nedokázal skrýt slzy zklamání. "Byl to nejhorší okamžik ve fotbale, jaký jsem zažil," smutně vyprávěl Baresi. Všem ho bylo líto. Komu jinému přát titul, než jemu?

Baresi byl vždy vzorem profesionality a slušnosti. Za celou dlouhou kariéru kolem něj nevznikla jediná aféra. Nechodil po barech. Byl to fotbalista s velkým F. Na takové se nezapomíná...

Když na jaře roku 1997 po dvaceti letech končil v AC Milán, přišlo se s ním na benefiční utkání na San Siro rozloučit padesát tisíc fanoušků. Mnoho z nich se neubránilo slzám...Právě totiž skončil jeden dojemný příběh o životním poutu mezi hráčem a klubem. V historii fotbalu nebylo mnoho podobných spojení. 716 utkání odehrál El grande Capitano v červenočerném dresu. Připsal si nevídané množství úspěchů. Itálie se rozloučila s velkým hráčem.

AC Milán navždy vyřadil číslo šest, které nosil na zádech právě Baresi. Takové pocty se zatím žádnému jinému italskému fotbalistovi nedostalo...

Úspěchy: mistr světa (1982), vicemistr světa (1994), bronz z mistrovství světa (1990), 3x vítěz Poháru mistrů evropských zemí/Ligy mistrů (1989, 90, 94), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1989, 90), 3x vítěz Evropského superpoháru (1989, 90, 94), 6x mistr Itálie (1979, 88, 92, 93, 94, 96), 4x vítěz Italského poháru (1988, 92, 93, 94), italský hráč roku (1989), druhý ve Zlatém míči (1989), nejlepší hráč AC Milán 20.století podle hlasování fanoušků klubu, 4. nejlepší hráč Itálie 20.století podle IFFHS, 33. nejlepší hráč světa 20.století podle IFFHS.
 
NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE