world live score

NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE

FORTUNA

  

RSS

RSS

Soccer Legends

Beckenbauer Franz ( Germany )

Když fotbaloví historici vyhlašovali ankety o hráče století v jednotlivých zemích světa, téměř vždy vítězili ofenzivní hráči. V Brazílii Pelé, v Argentině Maradona, ve Francii Platini, v Itálii Rivera, či ve Španělsku di Stéfano. Německo bylo výjimkou. A to rozhodně ne proto, že by postrádalo slavné střelce nebo brilantní tvůrce hry. Slavná fotbalová země se totiž může pochlubit někým, kdo všechny útočníky hravě předčil. Řeč je o Franzi Beckenbauerovi - kapitánovi mistrů Evropy i světa a trojnásobném vítězi Poháru mistrů evropských zemí.....
Beckenbauer přišel na svět v těžké době. Stalo se tak v době, kdy Německo vstřebávalo válečnou porážku a zvykalo si na zcela nový a odlišný život. 11. září 1945 - toto datum si Němci budou navždy pamatovat. Ten den na svět přišel chlapec, který naprosto změnil sportovní historii své země. "Franz se narodil jako génius," prohlásil jednou Pelé. Měl pravdu. Malý Franz měl obtížné začátky. Rodina žila v bídě, domovem bylo mnichovské předměstí Giesing, které shodou okolností leží v těsné blízkosti fotbalového stadionu. Otec, pracující na poště, na syna neměl peníze, nemohl si dovolit jej slušně šatit, natož z něj pěstovat fotbalistu. On si však pomohl sám. Prvním míčem byla hadrová koule, s níž si kopal do okolních domů. Kopačky vytvořil strýc, švec, tak, že k obyčejným botám připevnil kolíky... Franz toužil hrát fotbal. Hned jak přišel ze školy, utíkal s míčem na dvůr, kde trávil celé odpoledne. V osmi letech se sám zapsal do žáčků mnichovského SC 1906. V tomto, dnes již neznámém, klubu setrval pět let. Nutno dodat, že šťastných. Chlapec si fotbal užíval, bavil se jím. Neustále na sobě pracoval, z tréninků ani nechtěl chodit domů. Když dospíval, všiml si jeho talentu jistý funkcionář tehdy nejlepšího mnichovského celku, TSV 1860. Byl unešen uměním mladíka, který suverénně vodil míč a nahrával s přesností a lehkostí reprezentanta. Při jednom ze zápasů obou zmíněných klubů došlo k potyčce a rozvášněný funkcionář Beckenbauerovi nafackoval. Přestup se nekonal... Možná právě díky této události se k talentovanému záložníkovi dostal třetí mnichovský klub - Bayern. Ten tehdy hrál jen regionální ligu. Beckenbauerovi se však zalíbil, a tak vzniklo jedno z nejslavnějších fotbalových spojení v dějinách...

Jako nadějný mladík začínal na pozici krajního záložníka, kde mohl využít skvělou kopací techniku i přehled. Mnichovský trenér Čajkovski jej však brzy přesunul do obrany, přesněji řečeno za obranu. Udělal z něj libera, a to je místo, které začínajícímu hráči zajistilo nesmrtelnost. Říká se, že nikdy nikomu ve fotbale žádná role nepasovala víc, než Beckenbauerovi. Hrát na libera přitom nebylo zvykem. Beckenbauer byl vlastně prvním, kdo se v této roli prosadil. Před ním to sice pár hráčů zkoušelo, zmiňme třeba Armanda Picchiho z Interu Milán, za původce přesto bývá označován Císař, jak mu začali říkat. Tato přezdívka se s Franzem táhne prakticky celý život. Většina fanoušků se domnívá, že bývá nazýván Císařem pro svou suverénní a klidnou hru i celkové vystupování, sám nositel velebného označení vše vysvětluje jinak: "Jednou hrál Bayern přátelský zápas ve Vídni a mě vyfotili vedle busty císaře Franze Josefa. Tak od té doby jsem Císař."

Když roku 1958 Bayernu podepisoval, zřejmě sám netušil, jak dlouho v klubu zůstane. My si to už říct můžeme. Bylo to přesně patnáct let. Za tu dobu bavorský klub nejenže postoupil do Bundesligy, ale stal se pravidelným ligovým šampionem a třikrát dokonce vyhrál Pohár mistrů evropských zemí. Bayern se rázem stal fenoménem celého Německa. Beckenbauer byl idolem fanoušků, kteří obdivovali jeho elegantní hru, milimetrové pasy, rozvážné dirigování mužstva i přesnou střelbu. Z pozice libera vládnul celému hřišti. Když spoluhráči nevěděli co dělat, poslali balon Beckenbauerovi. Na něj bylo spolehnutí. Téměř nechyboval, týmu vždy dodával klid. I proto jej milovali trenéři, kteří v něm měli prodlouženou ruku. Brzy se stal kapitánem a jedním dechem dodejme, že velkým kapitánem. Málokomu svědčila role vůdce jako jemu. Měl přirozený respekt a autoritu. Soupeři si jej v životě nedovolili nakopnout, těšil se neobyčejné úctě, ač jeho poklidný styl někdy působil až arogantně a dráždivě.

Netrvalo dlouho a Bayern vyhrává první domácí titul, k němuž přidává také domácí pohár. Tituly přicházejí i v dalších sezonách. Mezi lety 72-74 dokonce Mnichov zaznamenal cenný mistrovský hattrick. Na ten navázal i v Poháru mistrů.

Bylo to symbolické střídání stráží. Ajax Amsterdam po třech letech vítězství na trůně vystřídal Bayern, který rovněž vyhrál třikrát. Jinými slovy: Cruyffa vystřídal Beckenbauer. Ti dva toho měli hodně společného a k jejich soupeření se ještě dostaneme. Fanoušci se dodnes přou, kdo z nich byl lepší.

Atletiko Madrid, Leeds a Saint Etienne - to byli fináloví soupeři Bayernu v Poháru mistrů. Všechny tři kluby mají společné jedno: odešly poraženy. Na bavorský velkoklub tenkrát prostě neměl nikdo. Byl to bezesporu nejsilnější tým německých dějin: v bráně Sepp Maier, před ním Císař Beckenbauer, Paul Breitner, Franz Roth, Uli Hoeness nebo Gerd Müller. Beckenbauer mužstvo vedl jako kapitán, spoluhráči i trenéři mu bezmezně věřili, měli k tomu důvod: Císař nikdy nezklamal. Byl vzorem pro mladší hráče, manévroval na velkém prostoru, což mu pomáhalo k ještě větší kontrole hřiště. Začátek sedmdesátých let je pro německý fotbal vůbec obdobím úspěchů. A to ne ledajakých. V roce 1972 Beckenbauer na šampionátu v Belgii Německo dovedl k evropskému titulu, když ve finále porazil Sovětský svaz 3:0. Gerd Müller byl navíc vyhlášen nejlepším střelcem turnaje. Němci slavili ještě hodně dlouho po konečném hvizdu. Mohli si gratulovat, či spíše trenér Helmuth Schön. Byl to totiž on, kdo Beckenbauera stáhl na libera i v reprezentaci. Na několika předchozích turnajích Císař nastupoval coby tvořivý záložník, což nebyla jeho parketa. Ne že by nehrál dobře, na mistrovství v Anglii 1966 vytvořil bájné duo s kolegou Hallerem, s nímž na cestě do finále nastřílel dohromady deset gólů. Na konci turnaje byl dokonce vyhlášen nejlepším mladým hráčem šampionátu. Jinak tomu nebylo ani o čtyři roky později v Mexiku.

Až na zlatém Euru 1972 však Velký Franz mohl ukázat, co v něm skutečně je. Spolupracoval s robustním Schwarzenbeckem, spoluhráčem z Bayernu. Schwarzenbeck měl za úkol rozbíjet soupeřovy útočné nájezdy, Beckenbauer přebírat míče a vyvážet je dopředu. Toto rozdělení funkcí fungovalo i dva roky po zlatu z Belgie na světovém šampionátu v Německu. Nabití Němci bez problému postoupili do finále, když vyřadili Jugoslávii i Polsko. Ve finále však čekal těžký oříšek: supersilné Holandsko vedené Johanem Cruyffem. Měl to být a byl to Cruyffův turnaj. Nizozemci předváděli krásný fotbal. Celá Evropa jim přála vítězství, Cruyffovi obdivovatelé se těšili, až uvidí svou modlu přebírat trofej. O vítězství týmu Rinuse Michelse nikdo nepochyboval. A začátek zápasu domněnky jen potvrdil. Hned ve druhé minutě se Cruyff nadechl k nevídanému sólu přes půl hřiště, doběhl do pokutového území, chystal se ke střele... Nevytřelil však, byl faulován a kopala se penalta. Té se ujal Johann II. Neeskens, věrný Cruyffův souputník, a nemýlil se. Po sto sekundách utkání svítilo na ukazateli skóre 0:1. Nebyli by to však Němci kdyby složili zbraně. Inkasovaný gól je ještě více nabudil a typickou buldočí zarputilostí bojovali dál. Odměnou bylo poměrně rychlé vyrovnání, o které se znovu z penalty zasloužil Paul Breitner. Čas postupoval a hráči se pomalu chystali do šaten, poločas se blížil, když se k míči dostal zabiják Gerd Müller a poslal Němce do vedení. Stejný výsledek platil i po devadesáti minutách, a tak mohl Franz Beckenbauer nad hlavu pozvednout zlatý pohár pro vítěze. Stal se vlastně prvním, komu se to podařilo, neboť starý pohár s bohyní Niké navždy získala Brazílie po triumfu v roce 1970.

Světový fotbal patrně nepamatuje lepší reprezentační obranu, než mělo na turnaji Německo. Berti Vogts, Franz Beckenbauer, Hans-Georg Schwarzenbeck, Paul Breitner, v bráně Sepp Maier. To byla hráz, kterou snad nešlo překonat. A ofenziva? Herbert Wimmer, Uli Hoeness, Günter Netzer, Gerd Müller, Jupp Heynckes nebo Wolfgang Overath. To byli hráči, kteří se navždy zapsali do dějin nejen německého fotbalu.

A tím slavné časy národního týmu zdaleka nekončí. Naopak. O dva roky později Němci pod vedením Franze Beckenbauera opět postupují do finále mistrovství Evropy. Turnaj se konal v Jugoslávii a finálovým soupeřem bylo Československo. Němci jsou před zápasem velkými favority, již po pětadvaceti minutách však prohrávají 0:2 (trefili se Dobiáš a Švehlík). Znovu však prokazují nenapodobitelnou touhu a odhodlání a minutu před koncem základní hrací doby srovnávají na 2:2 (Müller a Hölzenbein). Po bezgólovém prodloužení na řadu přicházejí penalty. A v nich... to už všichni znáte. Uli Hoeness ve čtvrté sérii nepromění, načež o vítězství Čechoslováků rozhoduje legendárním dloubákem Antonín Panenka. Na Beckenbauera se nakonec nedostalo. Měl jít kopat pátou penaltu, ovšem ta už byla zbytečná... "Na ten hořký pocit nikdy nezapomenu. Nyní už vím, jak se cítil Johann Cruyff, když jsme je ve finále porazili," svěřoval se smutně Císař. Nemusel však zoufat. Náplastí na bolavou duši mu byl Zlatý míč France Footballu pro nejlepšího hráče Evropy, který získal již podruhé. První převzal v roce 1972 (jen pro úplnost dodejme, že kromě dvou zlatých získal také dva stříbrné míče - 1974, 75). Beckenbauer byl vůbec prvním obráncem, kterému se podobné cti dostalo. Přece jen podobné ceny jsou určeny spíše pro jiný typ fotbalistů... Císař je však jen jeden a o zaslouženosti ocenění nepochyboval snad vůbec nikdo. "Přetvořil fotbal v umění," řekl o něm jednou spoluhráč Willi Schulz. Měl pravdu. Žádný jiný hráč nepůsobil tak přesvědčivě. Beckenbauer suverénně s hlavou nahoře dohlížel na hru, odebíral balony soupeři, přesně zakládal útoky, nebezpečně střílel, prostě libero par excellence.

V roce 1977 Císař v Bayernu končí. Zláká jej milionová nabídka amerického New York Cosmos a vydává se tak ve stopách Krále Pelého pomoci Američanům milovat fotbal. Po třech letech a dvou ligových titulech se však stěhuje zpět do Německa, a sice do Hamburgeru SV, s nímž dokonce v roce 1982 vyhrává německou ligu. Po dvou letech se však znovu vrací do USA, aby ještě na rok pomohl hráčům Cosmos. V New Yorku nakonec i uzavírá kariéru. Je mu osmatřicet let a cítí, že je nejvyšší čas...

Téměř okamžitě po příjezdu do Německa dostává Beckenbauer nabídku na místo kouče národního týmu - a přijímá. Císař, ač nemá trenérskou profilicenci, národní mužstvo vedl celkem šest let, na jejichž konci čeká sladká odměna: titul mistra světa. Byla to další výjimečná generace hráčů, která navazovala na úspěšná léta Bayernu i Německa z dob Beckenbauerovy největší slávy. Matthäus, Klinsmann, Völler, Augenthaler, Brehme či Möller, to byli hráči, kteří postupně dokázali porazit Holandsko, Československo, Anglii a ve finále i obhájce trofeje Argentinu, za níž nastoupil mimojiné také proslulý Diego Armando Maradona. Jedinou branku finálového střetnutí tehdy zaznamenal pět minut před koncem z penalty Andy Brehme. Olympijský stadion v Římě, dějiště finále, byl svědkem třetího titulu Německa, které se tak zařadilo po bok Brazílie a Itálie na první místo v pořadí světových šampionů. Byla to útěcha a odplata za finálovou porážku zpřed čtyř let, když na šampionátu v Mexiku Němci podlehli ve finále právě Argentině. Ani tehdy ovšem k triumfu nechybělo mnoho: Němci sice prohrávali 0:2 (Brown, Valdano), během šesti minut však dokázali srovnat zásluhou Rummeniggeho a Völlera. Nakonec ale ani to nestačilo. Tři minuty po vyrovnávacím trefě Němců se totiž k míči dostal geniální Maradona, který skvěle uvolnil Jorgeho Burruchagu, a ten se nemýlil. Argentina před zraky 114 600 diváků, na Aztéckém stadionu, slavila a byl to Beckenbauer, kdo musel smutně přihlížet slavení protivníka.

Vraťme se však zpátky k roku 1990: po příjezdu z Itálie celou zemí oslavovaný trenér Beckenbauer překvapivě odchází z funkce a ujímá se francouzského přístavního klubu Olympique Marseille. A i zde byl úspěšný. Ač ve městě hraběte Monte Crista strávil pouze rok, i tak se stihl zapsat do srdcí fandů mistrovským titulem. Silná Marseille se tehdy opírala především o výkony Jeana-Pierra Papina, jenž podle vlastních slov na spolupráci s fotbalovou legendou dodnes vzpomíná.

Beckenbauerovi se ovšem stýskalo po Mnichově. A není se co divit. Vždyť kdo by se nechtěl vrátit do města a klubu, kde jej tolik milují? Císař tedy vyslyšel přání svého srdce a v roce 1994 usedl na lavičku bavorského velkoklubu. Výsledek? Mistrovský titul. Beckenbauer jakoby trofeje přitahoval. Zní to takřka neuvěřitelně, ale kamkoli přišel, tam se vyhrávalo. Císař vždy těžil ze svého charizma a vlivu, díky nimž si naprosto bezezbytku získával podporu svých svěřenců, spoluhráčů i trenérů. Po mistrovské sezoně sice skončil, za rok se však znovu vrátil. Opět na rok...tentokrát sice bez ligového titulu, zato však s triumfem v Poháru UEFA. Byla to vlastně úplně poslední trenérská sezona Franze Beckenbauera. Po ní se začal věnovat výhradně prezidentské funkci, kterou v Bayernu plní od roku 1994 dodnes (předtím byl ještě čtyři roky viceprezident). Příznivci bavorského giganta jej milují dodnes a není se čemu divit. V dresu Bayernu nikdy nenastoupil lepší fotbalista...

Postupem let se Císař čím dál víc zapojoval do záležitostí FIFA i UEFA. Jeho tvář dnes mezi sportovními činovníky patří mezi nejznámější ze všech. V roce 2006 byl dokonce šéfem organizačního výboru mistrovství světa v rodném Německu. A svůj úkol zvládnul, jak jinak než, znamenitě. Jinak to totiž ani neumí. Beckenbauer nikdy neuměl pracovat jinak, než na sto procent. Své o tom ví i nejrůznější mezinárodní firmy, kterým Císař dělá reklamu v televizi. V krátkých reklamních spotech vystupuje již přes pětadvacet let. Ročně si díky tomu přijde v přepočtu na zhruba šedesát milionů korun. Pěkný důchod pro dnes již třiašedesátiletého dědečka. I když dědeček je pro něj snad až sprosté označení, když si uvědomíme, že předloni se počtvrté oženil. V šedesáti jedna letech. Po dvanácti letech se totiž rozvedl s manželkou Sybille, kterou vystřídala o generaci mladší sekretářka Bayernu, Heide. Ta Beckenbauerovi vychovává dvě děti, zatímco on tráví život cestováním. "Mým domovem se stalo letadlo. V roce 2006, při turnaji v Německu, jsem jej použil ve 330 dnech roku," vypráví.

I dnes Beckenbauer stále vládne Bayernu Mnichov. Má pod sebou tým bývalých hráčů klubu. On sám je prezident, Uli Hoeness sportovní manažer, Karl-Heinz Rummenigge generální manažer a Jűrgen Klinsmann trenér. I po mnoha letech, kdy se k fotbalu dostává stále nová a nová generace diváků, je Beckenbauer mimořádně ceněným hráčem. Když fanoušci na klubových stránkách volili nejlepší jedenáctku historie Bayernu Mnichov, Císař byl vybrán na stoperské místo spolu s kolegou Schwarzenbeckem. Prestižní magazín Kicker, Německý fotbalový svaz i FIFA jej označili nejlepším německým hráčem všech dob, vrcholným uznáním pak bylo, když jej Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) zvolila za třetího nejlepšího fotbalistu 20. století. Lepší byl jen první Pelé a druhý Johann Cruyff. Až za Beckenbauerem skončily ofenzivní hvězdy jako di Stéfano, Maradona, Garrincha či Eusébio. V dnešní době Beckenbauer objíždí nejrůznější společenské i fotbalové akce, na něž je zván coby celebrita. V Německu je patrně slavnější a sledovanější než kancléřka Angela Merkelová či prezident Horst Köhler. Nemůže chybět na jakémkoli galavečeru FIFA i UEFA. Při troše přemýšlení nezbývá než dodat, že snad žádný jiný sportovec obecně si nedokázal udržet takovou prestiž a popularitu i pětadvacet let po konci vlastní aktivní kariéry. Od roku 1982 bydlí v rakouském Kitzbűhelu, alpském městečku, které proslulo kriminálním seriálem. Z nepřeberného množství individuálních ocenění zmiňme například ještě poctu, které se Franz dočkal na přelomu tisíciletí, když byl požádán, aby otiskl svou ruku i nohu na vídeňskou Ulici vítězů.

Beckenbauer je výjimečný muž - dokázal uspět jako hráč, trenér i funkcionář. Sám Pelé jej prosil, aby se stal novým prezidentem UEFA. Pro Němce neexistuje větší modla. Přízeň si budoval celý život. Pro svou zemi vždy bojoval naplno. Třeba na světovém šampionátu 1970, v nervydrásajícím semifinále proti Itálii, odehrál část zápasu s bezvládně svěšenou rukou přivázanou k tělu (následek smolného pádu). Když nastoupil za Německo, šlo prostě vše ostatní stranou. Dámy a pánové, nejlepší fotbalista v dějinách Německa: Císař Franz Beckenbauer.

Úspěchy:

Jako hráč: mistr světa (1974), mistr Evropy (1972), vicemistr světa (1966), třetí místo na mistrovství světa (1970), vicemistr Evropy (1976), 3x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1974, 75, 76), vítěz Poháru vítězů pohárů (1967), vítěz Interkontinentálního poháru (1976), 5x mistr Německa (1969, 72, 73, 74, 82), 4x vítěz Německého poháru (1966, 67, 69, 71), 3x mistr USA (1977, 78, 82), 2x Zlatý míč (1972, 76), 2x druhý ve Zlatém míči (1974, 75), vítěz Zlatého míče pro nejlepšího hráče mistrovství světa (1974), nejlepší mladý hráč mistrovství světa (1966), 4x nejlepší hráč Německa (1966, 68, 74, 76), nejlepší fotbalista Německa 20. století podle IFFHS, 3. nejlepší fotbalista 20. století podle IFFHS.

Jako trenér: mistr světa (1990), vicemistr světa (1986), vítěz Poháru UEFA (1996), mistr Německa (1994), mistr Francie (1991).

 
NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE