world live score

NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE

FORTUNA

  

RSS

RSS

Soccer Legends

Best George ( England )

Snad na nikoho nesedí lépe označení bohém. Best skutečně byl výjimečný člověk, svým způsobem umělec, který žil nespořádaný život. Závislost na alkoholu, záliba v kouření či pletky se zástupkyněmi něžného pohlaví však nejsou jediné slabosti, které mu byly během kariéry nejednou vyčítány. Trnem v oku bylo pro mnohé rovněž jeho nadměrné sólování, přičemž ani teatrální pád při minimálním kontaktu se soupeřem mu nebyl cizí. Individualista to opravdu byl, leč se do kombinace také uměl zapojit. Nicméně co mu nikdo neodpáře, je fakt, že k onomu nekonečnému motání hlav soupeřů měl vskutku úžasné předpoklady.....
Vždyť sám Sir Matt Busby kdysi prohlásil: "George ovládal více variant obejití soupeře než kdokoliv jiný, koho jsem viděl. Každý aspekt vedení míče byl pro něho přirozený." A jak takové schopnosti využíval? Především velmi často a mimo jiné k potopení houževnaté Benfiky ve finále PMEZ roku 1968. Více o tomto překrásném gólu, ne-li jeho nejslavnějším, však později. Kariéru jedné z nejvýznamnějších postav světové kopané se sluší představit pěkně po pořádku.

Na úplný úvod se sluší uvést, že George Best měl snad už na kolébce vytesáno "budoucí fotbalová legenda". Ke kopané byl zkrátka předurčen. Splňoval totiž mimo jiné hned první, řekněme dobrovolný, předpoklad pro to, stát se její ikonou - vzešel ze sportovní rodiny. Jeho tatínek Dickie pracoval jako brusič železa v belfastském přístavu, přičemž si tak často a po takovou dobu, jak to jen šlo, alespoň na amatérské úrovni dopřával nějaký ten dotyk s fotbalovým balonem. Georgeova maminka byla rovněž sportovním nadšencem, i když daleko spíše inklinovala k lednímu hokeji. Ten dokonce závodně provozovala coby jakýsi vedlejšák k zaměstnání v továrně na cigarety. Ze snadno pochopitelného důvodu však musela nejen s tímto hobby nakrátko seknout. Ve středu 22. května 1946 totiž měla na svět přivést svého prvního a zdaleka ne posledního potomka (nakonec se musela postarat o šest dětí!). Celkem přirozeně z něho vyrostl míčový virtuos. Už jako batole totiž s oblibou proháněl kulatou mičudu, kde jen mohl, a nezřídka neodolal vábení travnaté plochy na stadionech, kam ho rodiče často vodívali. Nikoliv máma ani táta, nýbrž "balon", to bylo Bestovo první slovo, chtělo by se říct.

Leč se malý George snadno nadchl pro jakoukoliv míčovou hru, jeho enormní náklonnost ke kopané nešlo přehlédnout. Proto začal brzy docházet na tréninky chlapců lokálního klubu Cregagh. Ačkoliv příliš nevyrostl, jeho obří talent zářil široko daleko. Krom toho byl též bystrým hochem. V jedenácti přestoupil na střední školu Grosvenor High, při níž se ovšem hrálo tak akorát rugby. Právě v té době začal dělat dosud vzorný student první problémy. Bez milovaného fotbalu začal chodit za školu a vynutil si přestup na Lisnasharragh Secondary. Zároveň měl absolvovat svou první změnu fotbalového angažmá. Do Glentoranu se však vinou nevelkého vzrůstu nakonec nepřesunul, pročež se mohl hned vzápětí stěhovat do daleko věhlasnějšího ostrovního celku. Jeho talent vyčmuchal Bob Bishop, skaut slovutného Manchesteru United. V té době mu bylo pouhých 15 let!

"You’re simply the best..."

"Jsi zkrátka nejlepší..."

To souvětí, které se tenkrát doneslo k Siru Busbymu, zná dnes již každý. Stejně jako teď již nikdo nepochybuje o jeho pravdivosti. "Myslím, že jsem ti našel génia," stálo tehdy v telegramu od Bishopa. V rodině Bestových náhle vypuklo veselí, jež ani slovy nejde popsat. Pro mladíka ze Severního Irska byl fakt, že o něj někdy v budoucnu bude zájem v Anglii, téměř nepředstavitelný. Není tedy divu, že mu rodiče obstarali zbrusu nové a jeho vůbec první džínsy, aby nedělal ve světě ostudu. Přesto mu ani taková inovace nedodala příliš kuráže. Leč se později celému Albionu prezentoval coby až nezdravě sebevědomý chlapík, jakmile osamocen vystoupil z vlaku na manchesterském nádraží, dostihl ho stesk po domovině. Stačil den na rozmyšlenou a spolu s parťákem, velšským mládencem Ericem McMordiem (jenž nakonec zakotvil v Middlesbrough), se rozhodli vrátit do rodné krajiny. Jaké štěstí, že za další dva týdny dal Sir Busby po telefonické rozmluvě s Georgeovým otcem zázračnému chlapci druhou šanci. Tou už vyzáblý klenot nepohrdl.

K United se definitivně přistěhoval, rozuměj, stal profesionálem, v květnu roku 1963 jako čerstvě sedmnáctiletý. Pobírat zde měl však spíše symbolický peníz - anglický gigant mu slíbil týdenní gáži ve výši 35 liber (dnes by si tedy vydělal takových 27 000 ročně). Svůj debut si odbyl co nevidět proti West Bromwich a zanechal pořádný dojem. Říká se, že po konci utkání za ním dokonce přišel velšský zadák z řad soupeře, Graham Williams, aby mu potřásl rukou a při tom pronesl: "Stůj klidně, synu, ať se ti můžu podívat do tváře. Celý den jsem se ti díval jen na záda." Přestože byli v městě manšestru z Besta jako u vytržení, on sám se tu necítil úplně jako doma a nadále pociťoval stesk po domově. Toho roku si proto vynutil odjezd do Severního Irska, aby tam s rodinou strávil alespoň vánoční svátky. Jenže netrvalo dlouho a klub Bestovy rodiče kontaktoval s urgentní prosbou. Žádal "zapůjčení" jejich syna pro duel s Burnley na Boxing Day. Sedmnáctiletý zajíc s jedním jediným zápasem za A-tým na svém kontě tehdy poprvé vystoupil tak, jak ho moc dobře známe. Neomaleně vznesl podmínku, že přijede jen v tom případě, když se ihned po zápase bude moci vrátit zase zpátky domů. V Manchesteru drzému mladíkovi vyhověli a nevybíravé vystupování mu museli okamžitě prominout. Třebaže totiž Burnley vedlo, za Bestovy gólové pomoci se United povedlo vývoj střetnutí otočit.

Hned bylo jasné, že právě toto zázračné dítko zvedne prapor Manchesteru, tápajícího po tragické události nad Mnichovem, při níž zahynulo osm členů z legendární skvadry Busby Babes. Spolu s Denisem Lawem a Bobbym Charltonem vytvořil Best pravděpodobně nejúdernější trio všech dob, co se historie nejen United, ale celé Velké Británie týče. Jeho sláva nabývala neskutečných rozměrů. Týdně dostával na tisícovku dopisů od fanoušků a fanynek. Obchody se suvenýry či modelingové agentury se mohly roztrhnout, aby měly tu možnost propagovat takovou celebritu. Rostl z něj skutečný král showbyznysu. To se však nemělo stát. Sám fotbalista totiž takový fakt nesl velmi špatně. Tlaku na svou osobu se vyhýbal prostřednictvím častých návštěv všelijakých putyk, leč k takové zálibě podle svědectví jeho sestry v minulosti nikdy netíhnul. Neměl ani důvod, vždyť jeho maminka pozřela první kořalku až ve 44 letech. Na druhou stranu to přeci jen celé mohlo být jen dílo genů. Georgeovu matku totiž právě záliba v pití dohnala k předčasnému úmrtí ve věku nedožitých 56 let, přičemž pravidelným pitkám se svého času oddávala i jeho mladší sestra Julie. Best nevydržel svou závislost na alkoholu příliš dlouho tajit, věděl to i Busby a samozřejmě rovněž jeho nejbližší. Rodiče mu nabídli pomoc, když se hodlali přestěhovat do Manchesteru a být mu po ruce. Nakonec však z tohoto plánu sešlo. Zůstal v tom sám, úplně sám, ale to mu částečně i vyhovovalo.

Naštěstí alespoň na jeho fotbalový život neměly pravidelné noční jízdy přílišný vliv. Ve své první kompletní sezoně v dresu United označené číslovkami 1963 a 1964 zaznamenal čtyři branky v 17 utkáních. Během příštího ročníku, kdy mu bylo stále ještě pouze 18 let, už se naplno zabydlel v základní sestavě Manchesteru. Odehrál 41 zápasů a trefil se desetkrát. Obecenstvo udivoval zejména svou všestranností. Kličkou vás s grácií zesměšnil naprosto kdykoliv, to netřeba opakovat. Jeho síla tkvěla zejména v nevypočitatelnosti, originálním klamání protivníka. Když už jste si mysleli, že naprosto přesně víte, co teď udělá, vymyslel další z řady kulišáren, aby vás ztrapnil zas a znovu. Navíc snad nikdo nezvládal efektivně a zároveň efektně kličkovat v takové rychlosti jako on. A že to v jeho podání většinou byl fičák! Další jeho "tajnou" zbraní byla schopnost opřít se do míče oběma nohama. "Když mi bylo devatenáct nebo dvacet, lidem dělalo problém určit, která noha je mou silnější," vyprávěl onehdá sám Best. Možná si řeknete - to se mu to střílelo, když měl talent od boha - jenže, jak známo, bez práce nejsou koláče. A nějaké omluvenky? Kdepak, ty se netrpí. Za Bestovou vytříbeností kopací techniky proto nestály ani tak jeho vlohy, jako spíš únavný drill, kupříkladu hodiny strávené zahráváním přímých kopů levačkou.

Pomohla mu rovněž dětská zkušenost s rugby, díky níž pak na hřišti navzdory své hubené postavě ustál kdejaký osobní souboj. Nebál se proto chodit do hlavičkových soubojů, ani nebyl líný se vrátit na vlastní půlku a zastavit atak soupeře. Měl výdrž, ohromný akční rádius a svůj skluz dokázal většinou načasovat tak skvěle, jako nemnoho jeho spoluhráčů s ryze defenzivními povinnostmi. "Manažer mi vždycky říkával, že jsem nejlepší obranář v týmu, což jsem bral jako mimořádný kompliment," vzpomíná dokonce George Best. K tomu všemu samo sebou zvládal produkci geniálních přihrávek i výstavních gólů, byl to zkrátka kompletní hráč. I když by to bez vrozeného citu pro driblink asi nešlo, z velké části jeho velikost dělalo až nezdravě vysoké sebevědomí. Věřil si jako málokdo, na hřišti se choval drze a neotřele. Ani na veřejnosti to nebylo jinačí. Cizí mu nebyla ostrá kritika některých dnešních fotbalistů. K srdci mu například vůbec nepřirostli bratři Nevilleové, jež měl dokonce kdysi nazvat "špínou" (sám Best takové nařčení samozřejmě dementoval). Nezřídka vystupoval také arogantně a povýšeně. Jako třeba onehdá, když se ho ptali, zda považuje někoho za lepšího fotbalistu, než je on sám. "Vždycky jsem si myslel, že jsem nejlepší hráč historie - tak se na to taky musíte koukat. Nikdy jsem nehleděl na ostatní a necítil se méněcenný," odvětil s odstupem času.

"...Better than all the rest..."

"...Lepší než všichni ostatní..."

V sezoně 1964/65 dokráčeli Red Devils k šestému mistrovskému titulu ve své historii. Svým dílem se o něj zapříčinil i mladík Best, jeho hvězda však zářila především na mezinárodním poli. V Poháru mistrů se United dostali do čtvrtfinále i díky jeho dvěma trefám do sítě Helsinek. Posléze se Best stal katem ještě jednoho soupeře, a sice slovutné Eusébiovy Benfiky. Lisabonský ukazatel skóre stihl odpočítat pouhých 12 minut a už prakticky nebylo o co hrát. "El Quinto Beatle" ("Pátý Brouk"), jak se Bestovi posléze v Portugalsku zejména pro jeho vzhled s oblibou přezdívalo, totiž do té doby zavěsil nejprve hlavou, aby vzápětí neskutečným způsobem přešel přes tři protivníky a bez problémů překonal brankáře Benfiky podruhé. Best asi věděl, proč tento triumfální postup oslavil tak, jak oslavil, tedy velkolepě se sombrerem na hlavě, neboť dalšího velebení se mu už nedostalo. Hned záhy totiž Manchester ztroskotal na Partizanu Bělehrad.

Všemi obdivovaný "Belfast Boy" zrál pod Busbyho křídly jako víno. Coby 21letý mládenec, během ročníku 1967/68, gólový příděl z minulé sezony (42 utkání, 10 gólů) ještě téměř zdvojnásobil, když se vyšplhal až k mimořádnému počtu 28 vstřelených branek. Přitom navíc zvládal své spoluhráče zásobovat nespočtem milimetrových pasů. Jeden takový zužitkoval Bill Foulkes, aby v semifinále PMEZ potopil Real Madrid (tady bylo MU na pokraji vyřazení, řítíce se vstříc dalšímu neúspěchu na soupeřově hřišti - do té doby venku nevyhrálo), čímž zároveň umožnil Bestovi odehrát patrně nejlepší zápas své kariéry.

Finále Evropského poháru 1968 bylo výjimečné hned v několika ohledech. Pověrčiví jedinci by k němu asi raději nenastoupili, neboť se honosilo pořadovou číslovkou 13. Celé se odehrálo v učiněném fotbalovém svatostánku, londýnském Wembley, před zraky více než 92 000 párů očí. Pro Rudé Ďábly mělo ještě o to specifičtější náboj, že si v tomtéž roce připomínali deset let starou leteckou nehodu nad Mnichovem. A ani portugalská Benfica nebyla ochuzena o zvláštní motivaci, neboť se s týmž sokem nedokázala vypořádat tři roky zpátky ve čtvrtfinálové fázi stejného turnaje. A kdy jindy se mu řádně revanšovat než právě ve finále Poháru mistrů, že? Recept se zdál být prozaický - k ničemu nepustit šikovného Besta a očiska stočit ke svému želízku v ohni, Černé perle z Mosambiku. V první půli šlo všechno podle plánu. Severoirský čipera se i díky přetěsné osobní obraně příliš neprosazoval, pročež nemohla naplno zářit ani hvězda Bobbyho Charltona ani talent teprve 19letého zajíce Briana Kidda. Do šaten šly tedy oba mančafty za bezbrankového stavu a upřímně, tužby dychtivého obecenstva ve Wembley asi do té doby jen stěží ukojily.

Jenže jakmile sudí Lo Bello foukl do píšťalky na znamení startu druhého dějství, všechno se rázem obrátilo vzhůru nohama. Best se, než bys řekl švec, zbavil tísnivých pout a začal rozdávat radost všude kolem. Byl to však Bobby Charlton, a slušelo by se zdůraznit, že konkrétně jeho pleš, kdo obstaral první branku utkání. Nemusím snad ani připomínat, že spatřit tohoto středopolaře s číslem devět skórovat hlavou, se rovnalo nevšednímu zážitku. Tím spíš, že se tak stalo právě toho májového dne ve Wembley. Avšak třebaže se hned vzápětí musel portugalský brankář José Henrique vytáhnout se dvěma slepenými a věru parádními zákroky, panování Angličanů mělo jepičí život. Patnáct minut před koncem normální hrací doby se totiž zblízka bez větších problémů prosadil Graça. Otřesení United se na včasnou odpověď nezmohli a naopak mohli ještě žehnat golmanovi Stepneymu, jenž v závěru vychytal v souboji jeden na jednoho samotného Eusébia.

Nastavená čtvrthodina byla pro Besta jako stvořená. Portugalští zadáci sotva klopýtali, zatímco on plul po trávníku se vznešeností mořského koníka. A věren svému stylu hry zůstal i v minutě 93., kdy si zpracoval Stepneyho výkop, hladce pronikl středem hřiště, jako by nic oklamal bezmocného Henriqueho a uklidil balon do odkryté svatyně. Benfiku tímto činem nenalomil, nýbrž rovnou přelomil vejpůl. Hned po minutě proto mohl jiný mladík, Brian Kidd, nadvakrát odhlavičkovat míč zpátky do sítě napnuté za zády čerstvě 25letého brankáře lisabonského celku. Dílo zkázy ještě s úderem sté minuty dokonal Bobby Charlton, když se prosadil po přihrávce z pravého křídla od neúnavného parťáka Besta. Omlazená skvadra Manchesteru United, v níž byste dnes jen stěží rozpoznali pětici fotbalistů, tak dokonale uctila památku svých předchůdců, zahynuvších v troskách letadla, když coby první anglický tým vybojovala trofej pro vítěze PMEZ.

"...Better than anyone, anyone I’ve ever met..."

"...Lepší než všichni ostatní, než kdokoliv, koho jsem kdy potkal..."

Překročit svůj vlastní stín je vždy úkol, který nelze nikomu závidět. A ani sám Best nebyl s to ho naplnit. Sezona 1967/68 zůstala v jeho kariéře navěky věků zapsána tučným písmem, přičemž ty nadcházející už stejného jasu prakticky ani nemohly dosáhnout. "Belfast Boy" sice nadále byl oním nezadržitelným pravým, potažmo levým křídlem, avšak už jen fakt, že si pro Zlatý míč navzdory své velikosti došel jen jedinkrát, právě po památném finále PMEZ, o lecčems svědčí. Samotnému Manchesteru se příliš nedařilo, když v nadcházejícím ročníku skončil až jedenáctý, a Best si začal hrát na individualistu. Pomalu, ale jistě se z něj vytrácel ten všestranný fotbalista, jenž dokázal za jediný zápas vymyslet nespočet chytrých a vtipných pasů. Přitom ani střelecky se mu od onoho památného ročníku, kdy se trefil 28krát, bůhvíjak nedařilo. A kdo ví, zda by to s menší dávkou sobeckosti nebylo lepší. "Vždy jsem Georgeovi říkával: Synu, můžeš každou sezonu nastřílet 30 gólů, když se porozhlédneš po Denisi Lawovi, přihraješ mu balon a naběhneš si tak, aby ti ho mohl vrátit," líčí své promluvy směrem k Bestovi někdejší manažer United Jimmy Murphy a hned vzápětí připojuje řečnickou otázku: "Jenže jak chcete radit géniovi, kterak to má hrát?" Samozřejmě, nemusíte být géniem, abyste si na ni sami odpověděli - nejde to. A už tuplem nemůžete fušovat do řemesla někomu tak tvrdohlavému, jako byl George Best.

Tápal tedy Manchester, polehoučku směřující o patro níž, a svou demisi již rozepsal i sám Best. Fandům Red Devils se ještě párkrát připomněl v roli skutečně nezapomenutelného hráče jako třeba tehdy, když zesměšnil takřka kompletní jedenáctku Sheffieldu, aby záhy suverénně překonal i osamělého brankáře. Jenže to už byly spíše jen jakési výkřiky do tmy. Chystaný sešup MU do Second Division se uskutečnil na konci sezony 1973/74, avšak Besta již taková potupa nezastihla. Už v lednu si sbalil své saky paky, aby přes menší kluby, Stockport a irský Cork Celtic, uprchl napříč Atlantským oceánem pod křídla metropole Spojených států jménem Los Angeles. S odstupem času pak na otázku, zda se necítí vinen sestupem Manchesteru (Rudé Ďábly jeho odchod dozajista velmi zasáhl), odpověděl takto: "Ne, necítím se provinile. Rozložili se z jednoho prostého důvodu - neměli dostatek dobrých fotbalistů - a vy mě za to rozhodně nemůžete vinit! Ty hráče jsem nekupoval!" obořil se temperamentní Ir na tazatele. Zároveň připojuje další možnou příčinu pádu titána, manažera Tommyho Dohertyho, jenž podle něj také nedosahoval kvalit hodných Manchesteru. Jenže, je veřejným tajemstvím, že za Bestovým transferem stály mimo jiné i četné spory právě s někdejším hráčem Arsenalu.

V té době se Best pomalu chystal dát vale i národnímu týmu, v jehož dresu si doteď příliš nezařádil. Buď zranění, nebo klubové povinnosti zpravidla zabránily jeho odjezdu na reprezentační sraz. Ve finále tak posbíral všeho všudy pouhých 37 startů a nemastných neslaných devět branek k dobru. Ani atmosféru světového šampionátu neokusil, byť k takovému zážitku neměl v jednu chvíli zrovna daleko. Totiž když se Severní Irsko kvalifikovalo na mistrovství v roce 1982, ještě nepatřil do starého železa. Bylo mu jakž takž přijatelných 36 let a měl za sebou vcelku vyvedené angažmá v San Jose. Jeho nominace se také nakonec opravdu zvažovala. Tehdejší lodivod severoirského výběru Billy Bingham se na něj za velkou louži dokonce přijel osobně podívat, aby ho viděl v akci během jednoho nevýznamného turnaje. To se rozumí, Bestova rodná krajina byla kompletně celá na nohou a s napětím očekávala trenérův verdikt. "Trošku se na něj tlačilo, aby mě vzal, a já předpokládal, že své rozhodnutí nepovolat mě nakonec ospravedlní mými nepřesvědčivými výkony, které měl tu možnost vidět. Nemohl jsem očekávat, že odehraju každý zápas, ale přál jsem si, aby mě s sebou vzal alespoň jako člena týmu a třeba mě postavil i jen na patnáct minut. Jen abych si mohl zahrát na mistrovství světa," popisoval později Best své pocity. Bohužel, nevyšlo to. Přesto by s nikým neměnil. Byl hrdý na svou státní příslušnost a představě, že by měl někdy reprezentovat nějakou jinou zemi, nedej bože Anglii, se brání ironickým smíchem. "Toužil jsem po startu na mistrovství, ovšem akorát v dresu Severního Irska, nanejvýš Velké Británie," uvádí na srozuměnou.

Závěr Bestovy kariéry nápadně připomínal poutě zhrzeného cirkusáka, na něhož jako by najednou nikdo neměl tu správnou náladu. Křížem krážem procestoval USA, nakrátko se usadil na Craven Cottage, zkoušel to ve skotském Hibernians a dvě symbolické tečky (rozuměj starty) za svým předlouhým fotbalovým životem učinil počátkem 80. let během angažmá v australském Brisbane, respektive "rodném" Tobermore. Není divu, že v tomto období na sebe daleko spíše než kopaná vázal pozornost Bestův osobní život. Vždyť co to asi bylo za pompu, když se věčný sukničkář konečně ženil. V šoku nebyla jen veřejnost, ale i jeho nejbližší. Těm prý šťastný snoubenec oznámil datum svatby, 24. 1. 1978, a místo jejího konání, Las Vegas, jen tak mimoděk mezi řečí krátce předtím, než jeho telefonní číslo naopak vytáčel tatínek Dickie s oznámením maminčina úmrtí. Několik let poté se na starém kontinentu o Bestovi příliš nevědělo a možná jen dobře, neboť jako v bavlnce si nežil ani omylem. Pomineme-li narození prvního potomka, syna Caluma, prožíval si jen samá utrpení. Čelil bankrotu, byl zatčen pro jízdu v opilosti, dostal se do křížku s policistou...to všechno, sečteno a podtrženo, rovná se pobytu ve vězení. Bestovi nejbližší opět nemohou uvěřit, přesto se za ním na návštěvu nevydávají. Moc dobře znají jeho povahu. Beztak je teď plně uzavřený do sebe a o srdceryvné výlevy svého příbuzenstva nestojí ani v nejmenším.

"...I’m stuck on you heart, I hang on every word you say"

"...Jsem připoután k tvému srdci, hltám každé tvé slovo"

Radostné chvilky, které populárního kluka z Belfastu ještě stihly potkat, byste spočítali na prstech jedné ruky. Snad jen soužití s daleko mladší stevardkou Alex ho párkrát dokázalo rozveselit. Jenže s příchodem milénia se vyskytla jedna nepěkná, zlá potíž, a sice na Bestových játrech. To už byl George se svou chotí zpět na Ostrovech, jenže neustálé cesty do Anglie na různá fotbalová sezení a utkání ho unavovaly čím dál víc. Odreagovat se potřeboval ze všeho nejvíc a kde jinde než v osvědčeném pubu u kulečníku se svými přáteli. Best se údajně dlouho držel, avšak brzy alkoholu opět propadl a výsledkem toho všeho byla roku 2002 nucená transplantace jater. Dostavilo se potřebné povzbuzení, George se znovu cítil svěží a fit. V té době už delší dobu pracoval jakožto expert ve studiu televizní stanice Sky Sports, a to i navzdory předešlým nevalným zkušenostem s jeho vystupováním před kamerami. Roku 1990 měl totiž evidentně společensky unavený Best v nejmenovaném pořadu BBC jednomu z hostů sdělit zhruba toto: "Terry, miluju sex!" K tomuto řemeslu hodlal co nevidět přibrat ještě další, trenérské. Pro začátek mu měla postačit menší štace v hájemství Portsmouthu, kde se měl věnovat mládeži. Této výzvy se chopil v listopadu 2004, jenže hned rok na to přišla krutá rána jak pro něj, tak pro celou fotbalovou populaci.

Dlouhou dobu ho eventuelní smrt nechávala klidným, vždyť ještě roku 2001 plánoval po vzoru své manželky Alex vyzkoušet seskok s padákem. Avšak už dávno vypadal býti starším pánem, než jakým byl ve skutečnosti. Nechodil, spíš se belhal, a i přesto hlásal, že dosud nikdy nebyl šťastnější. Přesto, že poslední rok svého života strávil v neutuchajících bolestech. Přesto, že si na dovolené nemohl s čistým svědomím zajít do taverny na drink. Přesto, že mu léky, jež pravidelně užíval, nedovolovaly dlouhodobější pobyt na přímém slunci. Že si svůj život dokonale pokazil a že teď de facto jen přežívá, chcete-li, dožívá, bylo zřejmé každému na první pohled. Jen ne jemu. Vyjádřit před ním lítost nad tím, jak dopadl? Pche, na to radši ihned zapomeňte. "Měl jsem skvělý život. Nechtěl jsem jít do vězení, nechtěl jsem, aby mi sebrali řidičák, ani jsem se nechtěl motat do rvaček. Ale tím vším se člověk učí, musíte si tím projít," rozumuje Best a na otázku, čeho lituje nejvíce, rovněž odpovídá po svém. "Neproměnil jsem pokutový kop proti Chelsea na Old Trafford. Co si pamatuju, je to jediná penalta, kterou jsem nedal, takže bych si ji chtěl zopakovat!"

George Best byl naposledy hospitalizován koncem září 2005 v soukromé londýnské nemocnici Cromwell Hospital. Každým dnem se před vchodem tísnila řada jeho příznivců, on sám mezitím dýchal jen pomocí přístrojů, drasticky klidněn sedativy. Když byl zrovna při smyslech, působil vyrovnaně, ba dokonce pozitivně. Počátkem listopadu však i takový flegmatik musel povolit. Neustálou podporu v příbuzenstvu jen stěží vnímal, všelijaké léky z něj vyždímaly veškerou energii a učinily ho sotva živoucí troskou. Nebylo proč ho trápit, všichni věděli, co přijde. Přesně šest minut po první hodině odpolední 25. listopadu 2005 odpojil Bestův lékař přístroje, které dosud legendu Manchesteru držely při životě. Byl konec, fotbalový bůh dodýchal.

Ve věku 59 let tedy odešel Jekyll a Hyde světové kopané. Jedni v něm viděli sobce, zosobnění arogance a sebestřednosti, nabubřeného individualistu. Mnozí zase geniálního technika, jakého dosud matička Země neodkojila, autora vtipných patiček, narážeček a přihrávek či nevídaně talentovaného rozsévače branek. Nebo ho snad máme zafixovaného coby vrchního kata Eusébiovy Benfiky? Proč ne. Každopádně - ať si z toho každý vezme cosi svého, ať si o Bestovi každý myslí, co chce, jen vězte, že pro každého fotbalu znalého Ostrovana neexistoval a ani neexistuje fotbalista, jenž by svou velikostí rodáka z Belfastu předčil. Koneckonců následující slovní hříčka hovoří, myslím, za vše.

"Maradona good; Pelé better; George Best."
 
NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE