world live score

NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE

FORTUNA

  

RSS

RSS

Soccer Legends

Boniperti Giampiero ( Italy )

Giampiero Boniperti se narodil 4. července roku 1928 v nevelkém městečku Barengo, jenž podléhá provincii Piedmont ležící na severozápadě Apeninského poloostrova. Bonipertiho dětství bylo stejně jako u většiny mladých italských chlapců zásadně ovlivněno fotbalem, který udával tón společnosti i sportu. Jednoduše řečeno: co se dělo ve fotbale, dělo se všude. Italové, vášniví milovníci svého Calcia, by obětovali mnohé, jen aby si každý víkend mohli znovu a znovu vychutnávat ten opojný pohled na kulatý nesmysl, pohybující se pod nátlakem kopaček nejlepších fotbalistů Evropy.....
 A v dobách mládí Bonipertiho to pro italský fotbal byly roky vskutku sladké. Jak říkají Italové: "dolce vita" - sladký život. Silná Squadra Azzurra dvakrát triumfovala na světových šampionátech (1934, 1938), což se pochopitelně projevilo na ještě zvýšeném zájmu o nejkrásnější hru světa stran obyčejných lidí. Idolem celé země byl legendární génius zelených trávníků Giuseppe Meazza, stejně dokonalý jako zhýralý, dále samozřejmě skvělý střelec Silvio Piola, nebo třeba Angelo Schiavio, miláček celé Bologni, který právě město dvou šikmých věží dovedl ke čtyřem mistrovským titulům. O něco problematičtější byl fakt, že dospívající Boniperti nemohl naplno prokazovat svůj talent z důvodů krvavých bojů 2. světové války, která se sice konkrétně Itálie přímo nedotkla, avšak zábava byla samozřejmě potlačena jako všude jinde na minimum, vždyť na frontách bojovaly tisíce Italů...

Bonipertimu bylo něco přes šestnáct let, když poprvé vzbudil pozornost předních italských klubů. To, když na jednom ze školních turnajů během jediného zápasu sám nastřílel jedenáct branek! Řeklo by se náhoda, avšak hned na první pohled inteligentní chlapec svůj kousek napodobil jen o pár dní později, to se trefil sedmkrát. Zájem Juventusu Turín byl pro Bonipertiho jako splněný sen. Samotný Gianni Agnelli, syn tragicky zesnulého otce Edoarda (zahynul při leteckém neštěstí u Janova), jehož otec založil gigantickou automobilku Fiat, jež je generálním sponzorem a hlavním finančním tokem Juventusu, se přišel podívat na onoho talentovaného chlapce, o němž toho tolik slyšel. Gianni Agnelli byl velkým milovníkem Calcia a Juventus pro něj znamenal takřka půl života. Agnelli si zamanul, že Bonipertiho musí pro bianconeri získat a nabídl mladíkovi angažmá. To se však mohlo uskutečnit až od roku 1946, neboť do té doby zde byla ona smutná překážka války.

Sezóna 1946/47 byla v plném proudu, Boniperti však dostal první příležitost až 2. března 1947, a to hned ve velice prestižním klání Juventusu s AC Milán. Juventus v onom utkání tahal za kratší konec provazu, rossoneri si ze Stadio Comunale, tehdejšího stánku Juve, který byl otevřen roku 1933 k příležitosti letní univerziády, odvezli cennou výhru 2-1. Ona prohra však debutujícího blonďáčka Bonipertiho nebolela tolik jako ostatní. Přece jen první zápas a navíc proti Milánu, na to se nezapomíná... V oné úvodní sezóně nastoupil osmnáctiletý Boniperti ještě pětkrát a dokázal se také pětkrát gólově prosadit! Konečná bilance prvního ročníku v Serii A tedy zněla šest zápasů a pět gólů, což rozhodně není vizitka k zahození. V tabulce se však Juventus musel sklonit před neomezeně vládnoucím městským rivalem Turínem, který suverénně triumfoval s desetibodovým náskokem právě před druhým Juventusem. Je to paradox, ale Turínu v té době kraloval "ten druhý", jak se často hanlivě označuje dnes již nepříliš úspěšný tým, který však na konci čtyřicátých let získal Scudetto pětkrát v řadě. Říkalo se jim Velký Turín a kapitán Valentino Mazzola (otec Sandra, pozdějšího klenotu ofenzivy Interu v 60. letech) býval nazýván nejlepším útočníkem Itálie. Fenomenální celek zničila až nechvalně známá letecká tragédie v roce 1949, kdy nepřežil jediný člen onoho věhlasného týmu, který tvořil drtivou většinu tehdejší reprezentace Itálie...

Ale zpět k Juventusu. Roku 1947 do křesla prezidenta klubu usednul monarcha Gianni Agnelli, který díky penězům Fiatu toužil binaconeri dostat na piedestal Italské ligy. Povedlo se mu to, musel si ovšem počkat. Také druhý ročník Bonipertiho působení totiž skončil jednoznačným triumfem městského rivala. Útěchou, a ne ledajakou, mohl být překvapivý fakt, že teprve dvacetiletý Boniperti se s dvaceti sedmi góly stal nejlepším střelcem Serie A! Pro stále ještě začínajícího mladíka mimořádný úspěch, pro celý klub však slabá útěcha, vždyť Grande Torino (Turín) mělo bilanci ve skóre kladnou o neskutečných 92 branek, když během 40 utkání nastřílelo astronomických 125 gólů a jen 33 jich přitom dostalo! Agnelli chtěl situaci změnit a nakupoval jako divý. V roce 1949 prokázal svůj proslulý čich na talenty, když z Dánska přivedl skvělého střelce Johna Hansena, který měl spolu s Bonipertim za úkol dostat tým na vrchol ligové tabulky. A oba forvardi se opravdu snažili. Boniperti nezahálel a rok po svém epochálním výkonu sedmadvaceti branek přidal dalších patnáct ve dvaatřiceti zápasech, což udává pěkný průměr okolo půl branky na zápas. Juve však stále ne a ne dosáhnout na Scudetto, čtvrté místo bylo pro bianconeri trpkým zklamáním.

Vše se k dobrému obrátilo až o rok později, kdy na sklonku čtyřicátých let Juventus konečně slavil. V konečném účtování druhý Milán zaostal o pět bodů, mistrovský Juventus se navíc mohl pyšnit skvělou bilancí sta vstřelených branek. Sám Boniperti jich přitom dal jednadvacet, což jen dokumentovalo jeho stále se stupňující vliv na hru celého týmu. Úspěšný kanonýr se během pár let na Stadio Comunale naplno prosadil do pozice ústřední hvězdy týmu, miláčka publika a hlavní osoby města. Ani Agnelli, mocný boháč a vůdce klubu, neměl takové slovo v očích tifosi. Ti zbožňovali "umělce" Bonipertiho, který si obdiv získával nejen úžasnou hrou ve středu útoku Staré dámy, ale také svým známým uhlazeným vystupováním, kdy spíše než dojem fotbalisty budil dojem sálónního manekýna, který přišel přednášet etiketu. Vskutku, Boniperti byl unikátním fotbalistou. Své téměř zlaté vlasy míval úhledně učesané do módních namačkaných vlnek, působil vždy elegantně, jakoby povzneseně nad běžnými lidskými starostmi a strastmi. Pro Italy se stal jakousi postavou, jejíž názory musí být ty správné, prostě typický "numero uno". Také hra zlatovlasého technika byla, dalo by se říci, ladným souzněním tónů, jako to můžeme vídat u italských operních mistrů. Skvělá technika, výborný smysl pro orientaci v pokutovém území, dobrá střela oběma nohama, inteligentní přihrávky za obranu a celkové dirigování spoluhráčů - to byly přednosti mladé hvězdy. Zkrátka dokonalý vůdce...

Pověstná útočná vozba Staré dámy však těžila také z práce ostatních hráčů a my považujeme za slušné je alespoň představit. Rychlý a mimořádně obratný křídelník Ermes Muccinelli byl dokonalým strojem na přihrávky pro výtečně technicky nadaného Rinalda Martina, jemuž se pro jeho driblující styl říkalo "Brazilec". Bonipertiho parťáci na vrcholu útočné řady pak byli dánští "bratři" John Hansen s Karlem-Haagem Praestem. V tomto složení bíločerným nic nebránilo v dalším dobývání italských titulů. "Nový Valentino Mazzola" tak Bonipertiho nazval brankář tehdejšího AC Milán Lorenzo Buffon (strýc současné hvězdy Juve) pro útočníkovu kompletnost. Srovnání, které rozhodně potěší...

Nebyl to však pouze Juventus, kdo s počátkem padesátých let výkonnostně stoupal. Oba milánské velkokluby, Inter i AC, rozhodně nechtěly být pozadu a také, že nebyly. Počátku padesátých let se v dějinách italského Calcia rovněž říká nástup "šlechtické trojice", a to je označení, které přiléhá velmi přesně. Je to právě tato doba, od níž se datuje až dodnes přetrvávající nadvláda právě tří nejbohatších a největších klubů - Juventusu, AC a Interu, kteréžto tři kluby bezpečně panují Serii A, jen občas vystřídány někým z "nižších vrstev" (promiňte nám ten výraz). Tak jako se všechna tři zmíněná nejúspěšnější mužstva srovnala výkonnostně, srovnala se také jiným hlediskem, a sice: kdo v kádru nemá Skandinávce, nemůže dobýt Scudetto. Je to zajímavé, dnes severský fotbal příliš nevyčnívá, avšak klíčovým hráčem Juventusu v 50. letech byl mimo Bonipertiho již zmíněný Dán Hansen, Interu zase vévodil skvělý švédský kanonýr Lennart "Nacka" Skoglund, v dresu "diavoli" pak kralovala legendární trojice Švédů známých jako "Gre-No-Li", přeloženo do lidštiny - Gunnar Gren, Gunnar Nordahl, Nils Liedholm, neboli kompletní útok švédské reprezentace.

Ročník 1950/51 ovládl milánský AC, který uhrál o bod víc než druhý Inter a o šest víc než třetí Juventus. Navíc milánský Nordahl si s přehledem vystřílel korunu krále střelců, když nasázel obdivuhodných třicet čtyři branek. Pro rossoneri to byl první titul po dlouhých čtyřiačtyřiceti letech! Boniperti s jinak výbornou bilancí dvaadvaceti zásahů mohl Nordahlovi jen závidět... Kouč Juventusu Maďar György Sárosi, ani miláček tribun Boniperti, se však od své zavedené cesty nenechali odradit a za rok byli odměněni dalším Scudettem pro Juve. Boniperti k němu přispěl dalšími devatenácti góly, jeho kolega Hansen se však trefil přesně třicetkrát a korunu krále střelců tak bral on. Pozadu nechtěl zůstat ani Inter, který zavelel k jízdě za zlatem s pomocí skvělé ofenzivní trojice Benito Lorenzi-Lennart Skoglund-István Nyers, která pod vedením výborného taktika, kouče Alfreda Foniho, nerazzurri pomohla k dokonce dvojitému úspěchu, a to v letech 1953 a 54. Z hlediska tehdejšího pravidelného střídání mistrovských týmů by na řadě měl být Juventus, ten však musel ustoupit síle AC Milán, který si až z dalekého uruguayského Montevidea za velké peníze přivedl bájného technika Juana Alberta Schiaffina, jenž spolu s Nordahlem Scudetto znovu přivedl na San Siro. Pro Bonipertiho to tenkrát byly slabší roky. Přece jen, ten obrovský zájem veřejnosti, stálé večírky a oficiální návštěvy mu dávaly zapomenout na Calcio natolik, že žezlo začínali přebírat jiní. Přitom měl teprve dvacet sedm, ideální fotbalový věk. Problémem však bylo, že po odchodu Johna Hansena, v roce 1954, Boniperti ztratil spoluhráče, na nějž byl zvyklý a s nímž si báječně rozuměl. Agnelli mu zatím náhradu nepřivedl, a tak Boniperti zbyl na všechno sám. Útěchou mu mohlo být jmenování kapitánem týmu, když pásku převzal po Carlu Parolovi. Herně to však stále nebylo ono, Serii A dominovaly spíše milánské kluby. Zvláště AC prožívalo v 50. letech skvělé časy, kdy se v kádru točily hvězdy jako brankář Buffon, stoper Cesare Maldini (otec Paola), Fontana, Galli, Schiaffino, nebo stárnoucí, leč stále vynikající Liedholm.

Lepší časy pro Starou dámu nastaly v létě 1957, kdy Gianni Agnelli (který sice roku 1955 prezidentské křeslo předal bratrovi Umbertovi, ale díky tomu, že byl majitelem Fiatu, stále zůstával uctívanou klubovou osobností číslo jedna, kterou zůstal až do své smrti roku 2003) do Turína přivedl nejslavnějšího z "oriundi" - Omara Sivoriho. Neposlušný Argentinec si s noblesním Bonipertim výborně fotbalově porozuměl (v soukromí se prý pořád hádali a pomlouvali) a za pomocí další posily, waleského obra Johna Charlese, vytvořili jedinečné útočné trio, jaké od těch dob v Juventusu neměli. Díky příchodu Charlese, jakéhosi útočného kladiva, skvělého hlavičkáře, se Boniperti přesunul ze středu útoku na spojku, odkud spolu se Sivorim Charlese doplňovali. Báječná spolupráce nesla ovoce takřka okamžitě, ročník 1957/58 znamenal další Scudetto pro binaconeri. Charles se navíc stal nejlepším střelcem ligy, když zaznamenal dvacet osm gólů. Díky přítomnosti mohutného Welšana Bonipertimu pomalu ubývalo brankových zápisů, o to prospěšnější však byl ve hře pro tým a v přihrávkách právě na Charlese. Titul z roku 1958 "chutnal" celému Juventusu o to víc, že to byl v pořadí jubilejní desátý v klubové historii, za což měla Stará dáma právo připsat si na dres zlatou hvězdičku za první desítku titulů. Žádný jiný tým to nestihl rychleji než Juventus...

V následující sezóně se radoval opět Milán, jenž na druhou Fiorentinu ukořistil náskok tří bodů. Trofej pro nejlepšího střelce připadla argentinskému střelci Interu, Antoniu Valentinu Angelillovi, který nastřílel obdivuhodných třiatřicet branek. Juventus se mohl radovat alespoň ze zisku Italského poháru, který získal poprvé po dlouhých sedmnácti letech.

Závěr padesátých let se nesl ve znaku "zeber", tým okolo Bonipertiho po roce opět dobyl mistrovský primát, druhá Fiorentina zaostala o propastných osm bodů. Suverénní triumf Juve navíc ještě podtrhnul další Italský pohár. Zlatý double byl slastnou náplastí na bíločernou duši všech členů klubu. Boniperti se v oné vítězné sezóně trefil "jen" sedmkrát, vinu na tom částečně mělo i vracející se zranění kolene, kvůli němuž musel několik zápasů vynechat i v předchozí sezóně.

Málokdo tušil, že obletovaný Boniperti ohlásí konec kariéry již ve třiatřiceti. Stalo se tak v létě roku 1961, Juventus zrovna slavil další Scudetto, již páté od příchodu zlatovlasého krále na Stadio Comunale. Ve své poslední sezóně Boniperti přidal dalších šest gólů, avšak sám věděl, že už to není ono. Jeho poklidná umělecká hra se začala setkávat s tvrdou obranou, jejíž síla tvořivého virtuose značně omezovala. Byla zde samozřejmě také určitá ztráta motivace, vždyť za patnáct let v jediném klubu Boniperti dosáhnul takřka všeho. Popularita a obliba mezi věrnými tifosi byla veliká, stejně jako úcta ostatních spoluhráčů. Jen s temperamentním Omarem Sivorim si jeho naprostý protipól Boniperti vůbec nerozuměl, výsledkem byly množící se spory mezi oběma kohouty...

Legendární Boniperti se však loučil s čistým štítem. Za patnáct let nepřetržité a oddané práce bianconeri pomohl k pěti mistrovským titulům a dvěma Italským pohárům. V rekordních 444 ligových zápasech nastřílel skvělých 178 gólů. Žádný jiný fotbalista v Serii A neodehrál za Juventus tolik zápasů a žádný jiný fotbalista za Juventus v Serii A nedal tolik gólů. Alessandro del Piero je sice oběma milníkům blízko, avšak Boniperti ještě stále stojí o něco výš...

Je zajímavé, že po skončení hráčské kariéry se Boniperti stal prezidentem Juventusu, což patrně zapříčinil jeho blízký vztah s šedou eminencí klubu Gianni Agnellim. K ruce dostal nepřekonatelného znalce fotbalového zákulisí Itala Allodiho, bývalého dlouholetého sportovního ředitele Interu, jemuž pomohl ke zlaté žíle v šedesátých letech, který se měl v Turíně starat o tzv. "calciomercato". A také v prezidentské funkci byl Boniperti velice úspěšný. Za devatenáct let (1971-1990) v čele turínského velkoklubu mužstvo dosáhlo řady velkých výsledků, na nichž se podílely desítky vynikajících fotbalistů jako Platini, Zoff, Rossi, Scirea nebo Gentile. Na trenérské lavičce se vystřídaly osobnosti jak Čestmír Vycpálek, Carlo Parola, nebo ten nejúspěšnější ze všech - Giovanni Trapattoni. Když pak v roce 1990 prezidentské křeslo převzal advokát Vittorio Chiusano, vrhnul se vždy noblesní Boniperti do politiky. Svým elegantním chováním okamžitě zabodoval a za stranu Silvia Berlusconiho, Forza Italia, byl zvolen do Evropského parlamentu. Momentálně již osmdesátiletý Boniperti v klidu odpočívá ve svém sídle v Turíně, přičemž svou největší lásku, Juventus, miluje stále stejně vroucně jako před dvaašedesáti lety, kdy do klubu přišel. Giampiero Boniperti a Juventus Turín, to je pouto, které nepřetrhne nikdo a nic. Ani dalších osmdesát let...

Úspěchy: 5x mistr Itálie (1950, 52, 58, 60, 61), 2x vítěz Italského poháru (1959, 60), nejlepší střelec Italské ligy (1948), rekordman v počtu ligových zápasů za Juventus (444 zápasů), nejlepší střelec Juventusu v Italské lize v historii (178 gólů), 9. nejlepší střelec Italské ligy v historii (178 gólů), 13. nejlepší fotbalista Itálie 20. století podle IFFHS.
 
NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE