world live score

NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE

FORTUNA

  

RSS

RSS

Soccer Legends

Moore Bobby ( England )

Robert Frederick Chelsea Moore, jehož fotbalová veřejnost znala pod zkráceným jménem Bobby, se narodil 12. dubna roku 1941 ve městě Barking, na předměstí anglické metropole, Londýna. Již jako malý měl vždy rád sport, přednost však dával kriketu, který dokonce krátce hrával v juniorském družstvu Essexu. Na fotbal, který hluboce miloval, neměl ideální parametry....
Neuměl kopat levačkou, byl slabý hlavičkář, problémy mu dělala podpora útoku a především rychlost. "Tlusťochu", pokřikovali na pihovatého chlapce škodolibí kamarádi, když mu během hry pohodlně utíkali. Bobbyho zjevná otylost výrazně limitovala, běhal těžkopádně, start na míč byl v porovnání s ostatními značně zaostávající. O to více překvapí, s jakou vůlí se se svými handicapy popasoval. Díky své příkladné ctižádosti a cílevědomosti během pár měsíců prudce zhubl, stejně jako zapracoval na svalovém posílení svého těla. Z původně nemotorného a ne příliš talentovaného chlapce začal vyrůstat obránce, po jakém by skočil každý manažer. "Na hřišti jsem musel trávit hodiny přes čas. Piloval jsem střelbu levou nohou a běhal krátké trati na zlepšení rychlosti. Bez toho bych se nikdy neuplatnil," vzpomínal později. Když mu bylo sedmnáct, všiml si jej na jednom školním turnaji skaut londýnského klubu West Ham United. Přestup byl rázem hotov. "Splnil se mi sen, od té doby jsem žil jen pro West Ham," vybavuje si Moore, aniž tehdy mohl tušit, že klubu zasvětí takřka celý život. Přitom start v novém prostředí byl velice těžký. Po třech letech strávených převážně na lavičce náhradníků vše vypadalo na konec spolupráce, klub jej chtěl pro slabé výkony pustit. Avšak v tu chvíli nastal klíčový zlom celého fotbalistova života. Psal se rok 1961 a klub Kladivářů převzal nový kouč, Ron Greenwood. Ten v mladém stoperovi od první chvíle uviděl obrovskou sílu a rozhodl se kolem něj vystavět celý tým. Jak výborný tah to byl se ještě ukáže...

Moore na sobě začal pracovat ještě usilovněji, jeho vůle byla nezdolná. Díky ní se z něj stal pohledný svalovec, i reprezentační kapitán. Byl to pomalu zázrak, když jen rok po plánovaném konci v klubu debutoval v reprezentačním dresu, za další rok už navlékl kapitánskou pásku. Pouhých dvaadvacet let byl Bobby Moore na světě, přesto národnímu týmu velel se zkušeností a grácií velkého gladiátora. Za zmínku jistě stojí fakt, že prvním soupeřem v roli kapitána bylo pro Moora Československo. Na utkání hrané v květnu roku 1963, v Bratislavě, bezpochyby nikdy nezapomněl... V roce 1962 odjížděla Anglie na světový šampionát do Chile i s Moorem v kádru. Ba co více, jedenadvacetiletý mladík byl klíčovou součástí nejen obrany, nýbrž celé sestavy kouče Waltera Winterbottoma. Ambiciózní výběr země Albionu však nedošel příliš daleko, vždyť čtvrtfinálová porážka na Ostrovech zdaleka neznamená úspěch... Útěchou snad mohl být jen fakt, že nad síly Moora a spol. byla takřka nepřekonatelná Brazílie, vedená ofenzivním Bohem, Garrinchou, jehož dva góly utkání rozhodly (zápas skončil 3:1, 2x Garrincha, Vavá, za Anglii Hitchens).

I přes výsledkový neúspěch však Angličanům turnaj přinesl mnohá pozitiva. Na prvním místě to byly výkony Bobbyho Moora. Jeho bezvadný přehled a schopnost číst hru se staly atrakcí fanoušků. Zdálo se, že ten hráč ani nemá nervy. V momentech, kdy ostatní míč jen nervózně zakopávají do autu, působil Moore jako fotbalový cynik. Nic jím nehnulo, nic jej nerozhodilo, spoluhráči v něm měli oporu, která vždy všechno uklidnila. Pocit bezpečí si pochvalovali především brankáři. Kapitolou samou pro sebe pak byly nepřehledné herní situace. V těch se typický anglický elegantní gentleman doslova vyžíval. V zápasech bývají chvíle, kdy míč skoro není vidět. Zkrátka se ztratí z dohledu při standardní situaci, diváci jen trnou, kde se objeví. A přesně tyto chvíle byly doménou Moora. Ten se zničehonic vynořil z klubka bojujících těl a míč elegantně a sebejistě vyvážel dopředu. Bránil čistě, ladně rozehrával, a to dokonce i levou nohu. Také problematické hlavičky nakonec zvládl...

Bylo jasné, že takový talent nemůže dlouho zůstat nepovšimnut. Odměnou za skvělé výkony byla kapitánská páska jak ve West Hamu, tak v národním týmu. "Nikdo neví, jak úžasný je to pocit. Když jsem vstupoval na trávník s páskou na paži, zaplavila mne vlna hrdosti. Uvědomil jsem si, že má snaha nevyšla naprázdno...," vyznal se jednou Moore. S podporou krále mezi obránci West Ham United prožíval krásné časy. V roce 1964 třeba slavně vyhrál věhlasný FA Cup, nejstarší fotbalový pohár světa a sen každého Angličana. Kladiváři se navíc kromě Moora mohli pyšnit také vynikajícím střelcem Geoffem Hurstem, který v klubu stejně jako Bobby strávil bezmála celou kariéru. Psal se 2. květen 1964, když sto tisíc diváků v proslulém fotbalovém velechrámu Wembley tleskalo vítězům z West Hamu. Poražený Preston North End se musel smířit s "pouhým" stříbrem, ač do 69. minuty vedl 2:1. Pak totiž srovnal Hurst a v 90. minutě rozhodl Ronnie Boyce. Kapitán Bobby Moore s tradiční šestkou na zádech mohl pozvednout pohár pro vítěze, první ze tří velkých pohárů ve Wembley... Korunou na vydařené sezóně pro Moora bylo ocenění Anglické fotbalové federace (FA) za nejlepšího fotbalistu roku. Jen v lize to tak slavné nebylo. Kladiváři skončili na průměrném čtrnáctém místě. Ještě pro úplnost dodejme, že nejvyšší soutěž tehdy v Anglii hrálo dvaadvacet týmů...

Ročník následující se pro West Ham opět nesl v duchu Wembley a v duchu úspěchu, neboť svěřenci trenéra Greenwooda vyhráli prestižní Pohár vítězů pohárů. Na cestě do finále museli Kladiváři postupně vyřadit belgický Gent, Spartak Praha Sokolovo (!), švýcarský celek Lausanne a v semifinále pak konečně i španělskou Zaragozu. To vše se povedlo, zbýval poslední krůček - finále s bavorským TSV 1860 Mnichov. Opět beznadějně vyprodané Wembley přihlíželo bitvě anglické síly a nasazení proti německé vůli a urputnosti. Jako silnější artikl se nakonec ukázaly anglické přednosti, Moore mohl ve Wembley po roce opět pozvednout vítěznou trofej. O vítězství 2:0 se dvěma brankami zasloužil anglický středopolař Alan Sealey.

Roky a měsíce Moorova života mizí v nenávratnu a my se ve svém vyprávění pomalu ale jistě dostáváme ke stěžejní části kariéry velkého fotbalisty. Na řadu přichází rok 1966 a s ním spojené mistrovství světa v Anglii. "Uvidíme, jestli se lvy zase vyběhnou nějací komáři," posmívala se anglická média vlastním hráčům ještě před startem turnaje. "Ukažme světu, kdo fotbal vymyslel a kdo musí vyhrát," burcoval zase své hráče známý kouč Alf Ramsey. Anglie byla nalosována do skupiny společně s týmy Uruguaye, Francie a Mexika. Do vůbec prvního utkání proti sobě nastoupili Uruguayci a domácí výběr kapitána Moora. Nepříliš záživné utkání nakonec skončilo bezbrankovou remízou 0:0, přece jen nervozita byla předevšm na hostitelích turnaje patrná. Není se čemu divit, každý ví, jakého tlaku jsou britská média schopna... O poznání lépe si již Angličané vedli ve druhém zápase, proti Mexiku, v němž pohodlně zvítězili 2:0. O branky se postaral vynikající záložník Manchesteru United Bobby Charlton a útočný klenot Liverpoolu, Roger Hunt. Devadesát dva tisíc diváků v hledišti Wembley mohlo být spokojeno. Stejným výsledkem jako s Mexičany skončilo také střetnutí s nebezpečnými Francouzi, oba góly zaznamenal Hunt. Bilance po třech zápasech ve skupině: poklidný postup z prvního místa a žádný inkasovaný gól. Vskutku, obranná linie v čele s dirigentem Moorem a skvělým brankářem Gordonem Banksem se jevila téměř nepřekonatelně. Ve čtvrtfinále na Angličany čekala silná Argentina, celá Británie napjatě očekávala souboj dvou znepřátelených zemí, mezi nimiž již od nepaměti panuje značná nevraživost. Zaplněné Wembley bylo svědkem dramatické podívané, v níž rozhodla jediná trefa Geoffa Hursta. Albion slavil výhru 1:0, obrana ani ve čtvrtém utkání za sebou na turnaji neinkasovala.

Vůdce defenzivy Bobby Moore, báječná všudypřítomná včelička Bobby Charlton a skvělé útočné trio Hurst, Peters, Hunt, to vše naznačovalo, že s útokem na titul to Alf Ramsey skutečně myslí vážně. K samotnému finále však scházelo odstranění ještě jednoho problému, a ten problém se jmenoval Portugalsko a především Eusébio. Výkony Černé perly z Mosambiku byly doslova neopakovatelné. Rychlý a pohotový Eusébio se trefoval ze všech pozic, například ve čtvrtfinále zničil Koreu čtyřmi góly a do utkání s Anglií měl po čtyřech zápasech na kontě již sedm zásahů. Úkol pro Moora zněl jasně: zastav Eusébia, poté můžeme postoupit. A Moorovi se to podařilo. Eusébio se sice trefil, jeho gól z penalty v 82. minutě však Portugalcům nestačil, navíc Moore s ním mohl dělat jen pramálo. V době Eusébiova gólu už totiž Anglie vedla 2:0, to když dvakrát skóroval Bobby Charlton. Portugalci už se na závěrečný tlak nezmohli, respektive Moore jim ho nepovolil... Anglie se poprvé v historii dočkala - byla ve finále mistrovství světa. Soupeřem v boji o zlato bylo Západní Německo, které se však opíralo o všechny své velké "páky". Ve svém středu mělo hráče jako Beckenbauer, Schnellinger, Overath, či Seeler. Favorit utkání se tedy dal určit jen velmi těžko, očekával se souboj Beckenbauera s Moorem. Atmosféra před výkopem by se dala krájet.

Beznadějně vyprodané Wembley trnulo v očekávání, vůdce Moore se chystal na třetí velké londýnské finále ve třech letech za sebou. Když si před utkáním kapitáni Uwe Seeler a Bobby Moore předávali památeční vlaječky, miliony věřících se naposledy pokřižovali. Drama mohlo začít. A kdo čekal vyčkávací a opatrnou hru, ten byl již po dvaceti minutách v šoku. Ze začátku padly totiž hned dva góly. První se ve dvanácté minutě trefil Němec Helmut Haller, o sedm minut později ale vyrovnával Geoff Hurst. A stav 1:1 poté trval dlouho. Minuty ubíhaly a napětí se stupňovalo. Do konce chybělo patnáct minut a stále to bylo 1:1. Pak se však k míči dostal Martin Peters, který přesnou ránou rozjásal celou Británii. Miliony fanoušků již otvíraly šampaňské, když v devadesáté minutě srovnal Wolfgang Weber. To byl těžký direkt, většina týmů by se sesypala, ne však Anglie... Strhující a nevídaně napínavý závěr vstoupil do dějin. Po srovnávací brance Němců už se ani nerozehrávalo, na řadu rovnou přišlo prodloužení. A v něm rozhodující 98. minuta, která se zapsala do dějin snad ještě více než zápas samotný. Padl totiž gól, o jehož platnosti se diskutuje dodnes. Geoff Hurst střílí, snad ze sedmi metrů, míč se odráží od břevna, padá k zemi, odráží se od ní... Němci odkopávají, Angličané se objímají, radují, hlavní rozhodčí Dienst se dívá na pomezního, jde k němu, pomezní sudí Bachramov kývá hlavou, dolu, nahoru, dolu, nahoru, Dienst ukazuje ke středovému kruhu, Anglie vede 3:2, Anglie jásá, Anglii chybí 19 minut k titulu.

Dnes po čtyřiceti letech vědci dokázali, že gól platit neměl, míč nebyl za čárou celým objemem. To je však vedlejší, tehdy platil... Přímo neuvěřitelná bouře nadšení na straně Angličanů byla vystřídána hromovým křikem a hněvem Němců, kteří vzteky bez sebe nadávali rozhodčímu. Beckenbauer zuří, nepříčetný Schnellinger se jen tak tak udrží... Po tomto gólu již bylo vše jasné. Němci byli natolik v šoku, že se nezmohli na jakýkoli odpor, naopak v poslední minutě inkasovali ještě jednou. Hattrick zakončil Hurst. Ani tato branka však neměla být uznána, na hrací ploše se v tu chvíli totiž objímalo několik anglických fanoušků, což je proti pravidlům... Konec, odpískáno, rozhodnuto - Anglie se stala mistrem světa, Německo porazila 4:2. Kapitán Bobby Moore vystoupal 39 schodů až do čestné lóže, kde z rukou královny Alžběty II. převzal pohár zlaté Bohyně Niké. Anglie byla poprvé na trůnu, slavila celá země. Psal se 30. červenec 1966, Bobby Moore byl vyhlášen nejlepším hráčem šampionátu...

Přitom mu bylo teprve dvacet pět. Měl však vše, co může chtít. Slávu, prestiž, tituly, peníze. Navíc jeho oblíbenost stále stoupala. Usměvavého a za každých okolností slušného blonďáka se svalnatou hrudí zbožňovaly fanynky snad stejně jako Beatles. Po mistrovství 1966 byl Moore vyhlášen nejlepším sportovcem Anglie roku, jeho jméno se stalo nesmrtelným. Ostatně jako jména všech zlatých spoluhráčů. Anglie na své hrdiny nikdy nezapomene... I přes obrovské uznání a množství ocenění Moore odolal všem lákavým nabídkám slavných gigantů jako Manchester United, či Real Madrid. Jeho srdce patřilo West Hamu, strávil tam celkem šestnáct let.

Nejlepší výkony však vždy předváděl na světových šampionátech. Na turnaji v roce 1970, který se konal v Mexiku, dokonce zaujal natolik, že po vzájemném utkání Anglie s Brazílií Pelé prohlásil následující: "Nikdy jsem nepoznal lepšího a korektnějšího obránce." Existuje vůbec větší pocta...? Je pravdou, že utkání mezi kanárky a Angličany se stalo doslova legendou. Výkon, jaký předvedl Moore, byl nevídaný. Našlapaní Brazilci, kteří si jinak z každé obrany sebelepšího soupeře dělali střelnici, nevěděli, co si počít. Ani Pelé se neprosadil. A když si po zápase Král fotbalu sundal dres, přičemž na něj čekali Charlton a spol., s dychtivým výrazem zamířil k Moorovi... Přitom věrný Kladivář hrál za nesmírně obtížných okolností. Před turnajem týden netrénoval, v kolumbijské Bogotě byl totiž křivě obviněn z krádeže briliantového náramku. Policisté jej k překvapení všech nečekaně vyvedli z paluby letadla, Moore strávil týden za mřížemi. Nemá cenu zdůrazňovat, že během vězeňského pobytu pořádně nejedl a nepil, nakonec byl propuštěn s podmínkou, že se bude denně hlásit na kolumbijském konzulátu... I přesto podával famózní výkony, Anglie však bohužel zlato neobhájila, nepřemožitelnou překážkou se ve čtvrtfinále stali Němci, kteří si tak mohli vychutnat sladkou pomstu za čtyři roky starou křivdu. Dodejme, že policejní obvinění byl později staženo a podezření vyvráceno...

Až v roce 1974 Moore změnil působiště, odešel do Fulhamu, kde ovšem pobyl jen dva roky, po nichž se stěhoval do zámoří. Podepsal klubu San Antonio Thunder. V Americe však nenašel potřebný klid a pohodu. Po roce se zklamaně vracel do Evropy, na druhou stranu - vezl si pěkný balík dolarů... Jak býval Moore věrným Kladivářem, tak na stará kolena začal "vandrovat". Krom zmíněných krátkých návštěv ještě vystřídal dánský Herning FC, znovu Fulham a konečně také americký Seattle, kde roku 1978 ukončil profesionální kariéru. Bylo mu třicet sedm let. Za svou kariéru odehrál celkem 699 ligových utkání, vstřelil 26 branek. V národním dresu dlouho držel rekord v počtu startů, a to dokonce z hlediska všech hráčů celého světa. Nastoupil ke 108 utkáním. Tento rekord již sice byl překonán, jiný Moorův rekord však překonán jen tak nebude. A sice neuvěřitelných 90 zápasů (10 let) s kapitánskou páskou na ruce. Více zápasů jako kapitán neodehrál žádný jiný fotbalista v historii. Když byl Pelé osloven, aby vybral nejlepší jedenáctku historie, Moore tvořil stoperskou dvojici s jinou legendou - Franzem Beckenbauerem.

Ptáte-li se na další pocty, které se zákonitě musely dostavit, pak vězte, že po Bobby Moorovi se například jmenuje jedna z tribun stadionu jeho milovaného West Hamu, stejně jako ulice, na níž se stadion nachází. Samozřejmě, ani Síň slávy Kladivářů nemůže být ochuzena o krásnou bronzovou sochu velkého kapitána. Vrcholem úcty je pak veliká Moorova socha před svatostánkem britské kopané - Wembley, kde Bobby z podstavce zastřešuje dalších jedenáct spoluhráčů (včetně sebe), na symbol zlatého triumfu z roku 1966. Ovšem bohužel, i Bobby Moore, ač byl jakkoli nedostižný, byl jen člověk. 24. února roku 1993, v nedožitých dvaapadesáti letech, podlehl zákeřné rakovině. Přitom sváděl dojemný boj. Nevzdával se do posledních chvil, dokonce se v těžké situaci podruhé oženil, avšak zhoubná nemoc byla silnější. Ze sídla FIFA byly vyvěšeny černé vlajky, na pohřeb dorazily desetitisíce lidí. Stadion West Hamu nepamatuje smutnější chvíli, než minutu ticha před utkáním s Wolverhamptonem, které bylo od Moorovy smrti prvním domácím zápasem klubu. Tolik slz se na fotbale prolije jen zřídkakdy... Když Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků volila nejlepšího anglického fotbalistu 20. století, dostali přednost jen Charlton a Matthews. Mezi obránci z celého světa bychom nenašli mnoho srovnatelných jmen, jestli vůbec nějaké. Angličané nikdy nezapomenou na svou legendu, na nejlepšího obránce, jakého kdy měli, na velkého kapitána mistrů světa...

Úspěchy: mistr světa (1966), vítěz Poháru vítězů pohárů (1965), vítěz Anglického poháru (1964), nejlepší sportovec Anglie (1966), nejlepší fotbalista mistrovství světa (1966), nejlepší fotbalista Anglie (1964), 4x nejlepší fotbalista roku ve West Hamu (1961, 63, 68, 70), 3. nejlepší fotbalista Anglie 20. století podle IFFHS, 24. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.
 
NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE