world live score

NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE

FORTUNA

  

RSS

RSS

Soccer Legends

Platini Michel ( France )

Michel Francois Platini se narodil 21. června roku 1955 ve francouzském Joeufu jako syn italského emigranta, který ve městě provozoval nevelkou italskou restauraci. Již odmalička přitom nebylo pochyb: ten chlapec je fotbalový génius! Táta Aldo hochův talent zpozoroval velmi rychle a okamžitě synka začal fotbalově školit. "Kopej oběma nohama, jinak se ztratíš," nabádal ho. Michelovi nebylo třeba říkat dvakrát....
S tváří bojovně soustředěnou trávil každý den na rodné uličce nazvané podle známého francouzského spisovatele Saint-Exupéryho, která sice byla slepá, avšak pro partu malých klučinů skýtala ideální "tréninkové centrum". Vysněným místem byla plechová vrata, na jejichž okraje chlapci připevnili dvě železné tyče, které rázem vytvořily branku. Nejnadanější z hochů, Michel, si navíc na okraj vrat připevnil barevnou šálu, do níž se s oblibou trefoval dlouho do noci. Oba rodiče mu v rozvíjení talentu pomáhali, netrvalo dlouho a Aldo Platini vedl jedenáctiletého synka na první trénink žáčků mužstva AS Joeuf, které sám trénoval. Otcova přítomnost Michela na trénincích konejšila, připadal si jistější, proto bez průtahů výkonnostně rostl jako dříví v lese. Slibně rostoucí úroveň Platiniho schopností se zničehonic mohla zastavit po jedné z běžných lékařských prohlídek v Métách, kde mu vyšetřující doktor oznámil slabší kapacitu plic a pokračování ve fotbale rozhodně nedoporučil. Zde se však poprvé naplno projevila Michelova tvrdá hlava, která si z doktorovy rady nic nedělala a i nadále snila o dráze velkého hráče.

Psal se rok 1972, Platini právě slavil sedmnácté narozeniny, když o jeho služby projevil zájem prvoligový celek AS Nancy. Nespornou výhodou přitom bylo, že tým opět vedl Aldo Platini, který tak měl syna stále pod dohledem. A v Nancy se již naplno projevilo mistrovství mladičkého ofenzivního klenotu. Jeho místo bylo na pomezí útoku a zálohy, i když gólové statistiky by spíše poukazovaly na ryze útočnou pozici. Platini od počátku ukazoval jedinečnou třídu. Ke své hře nepotřeboval extrémní rychlost, tvrdost, ani hlavičkové umění. On si vystačil s geniálním ovládáním a vedením míče, skvělou schopností přihrát, nenapodobitelným zakončením všemi možnými způsoby a skvělým dirigentským umem. Zvláště zakončení bylo v Platiniho podání jako z jiného světa. Památným přímým kopům se začalo trefně říkat banány, neboť se kroutily v jakémsi oblouku s tím, že vždy končily pouze tam, kam si usmyslel autor.

Platiniho výkonnost v Nancy rostla měsíc od měsíce rychleji. Zpočátku zakřiknutý a skromný mladík se pomalu prosazoval do role vůdce týmu, k čemuž přispíval zvláště nespočtem nastřílených gólů. První dvě sezóny to sice stále nebyl ono, avšak pak se mašina konečně rozjela. 17, 22, 25, 18, 12, taková byla gólová vizitka nové hvězdy Ligue 1. Zrodil se nový král, konečně zde byl někdo, kdo by naplno převzal roli legendárního mušketýra Raymonda Kopy. Platini si během pár let v nejvyšší francouzské soutěži získal obrovskou popularitu a přízeň diváků. Jeho rozčepýřené černé vlasy se staly módním symbolem, deník L'Equipe přispěchal s odvážnou přezdívkou Pele-atini. Milovaný Michel byl dvakrát za sebou zvolen Hráčem roku francouzské ligy, navíc Nancy dovedl k vítězství v národním poháru. Takový hráč nemohl odolat nabídkám velkoklubů dlouho. Nezamířil však, pro některé možná překvapivě, hned pod křídla největších evropských gigantů. Mezistanicí se stal slavný klub Saint Etienne. Platinimu bylo dvacet čtyři, když se upsal týmu hrajícímu v typických zelených dresech. A rozhodně nezklamal...

Po příchodu do nového působiště se s napětím očekávalo, jak na změnu prostředí Platiniho génius zareaguje. Ukázalo se však, a to velmi záhy, že taková maličkost, jako jsou noví spoluhráči, nemůže fotbalistu Michelova formátu nijak rozhodit. Za tři roky v Saint Etienne si Platini připsal celkem padesát osm ligových branek, klubu navíc zásadně pomohl k dobytí francouzského mistrovského titulu pro rok 1981. V té době již navíc dlouhodobě patřil do základní sestavy reprezentace modrých, kam byl poprvé nominován roku 1976. A debut věhlasného střelce měl zvláště pro Čechoslováky jistě pikantní příchuť, vždyť prvním soupeřem byl pro Platiniho výběr Československa. A Grande Michel opět nezklamal. Z přímého kopu elegantně propálil zkušeného Iva Viktora...

Platiniho střely byly mimořádné. V jednom z mezistátních utkání mu rozhodčí neuznal gól z přímého kopu pro příliš brzké rozehrání situace, to však exekutora nemohlo rozhodit, znovu si postavil míč a opět se trefil. Odborníci žasli nad lehkostí, s níž Platini vodil míč i v těch nejobtížnějších situacích, diváci byli jako uhranutí kdykoli se jejich idol ocitl v akci. A to ještě stále nebylo to nelepší, co se v Platiniho nevyčerpatelném fondu geniality skrývalo. Onen vrchol měl přijít v Juventusu Turín, kam v létě roku 1982 hráč s proslulým číslem deset odcházel jako nejlepší fotbalista Francie.

Byl to sám velký Gianni Agnelli, kdo se zasloužil o Platiniho přesun do města Fiatů. Šedá eminence Calcia o příchod hvězdného mušketýra stála za každou cenu, trenér Giovanni Trapattoni samozřejmě nebyl proti. La Vecchia Signora, neboli Stará dáma, tehdy na počátku 80. let oplývala fenomenálním týmem. Na jeho vzniku se podílelo trio velkých osobností italského fotbalu, a sice šéf klubu Gianni Agnelli, proslulý calciomercato Italo Allodi, který se kdysi zviditelnil coby poradce Helenia Herrery a šéf managementu velkého Interu Milán v 60. letech, a přirozeně také nenahraditelný taktik, Maestro Trapattoni. Pro tento tým velkých hráčů nebylo problémem nic. Pohádkově bohatý Agnelli, jenž Juventus miloval nadevše, do svého týmu přivedl partu vskutku skvělých fotbalistů. V bráně legendární Dino Zoff, v obraně reprezentační spoluhráči Gaetano Scirea, tvrdý Claudio Gentile a útočně naladěný Antonio Cabrini, v záloze poté dirigent Marco Tardelli s Beniaminem Vignolou, a konečně o střílení branek se staralo trio Zbigniew Boniek, Paolo Rossi a Michel Platini. Zdálo se, že ten tým ani nejde porazit.

V první sezóně sice ještě nad síly bianconeri byl AS Řím vedený skvělým koučem Liedholmem, avšak ani týmový "neúspěch" nemohl zastínit skvělou sezónu nového vůdce týmu Platiniho, který se okamžitě stal miláčkem náročných turínských tifosi. Byl zde nový Boniperti, nový Sívori - Michel Platini.

První sezóna = 16 gólů, trofej pro krále střelců Serie A, Zlatý míč France footballu, vítězství v Italském poháru. Druhá sezóna = 20 gólů, trofej pro krále střelců Serie A, Zlatý míč France footballu, Scudetto, vítězství v Poháru vítězů pohárů, vítězství v Evropském superpoháru. Třetí sezóna = 18 gólů, trofej pro krále střelců Serie A, Zlatý míč France footballu, vítězství v Poháru mistrů evropských zemí, vítězství v Interkontinentálním poháru. Takto stručně bychom mohli shrnout první tři roky Platiniho působení na Apeninském poloostrově. Získat třikrát za sebou korunu krále střelců italské ligy je úkol natolik obtížný, že se zdá až neuvěřitelné, že to dokázal fotbalista, jenž vlastně ani nebyl čistokrevným útočníkem. Avšak získat třikrát v řadě také Zlatý míč? To se zdá již skoro nemožné. Žádný jiný fotbalista v dějinách toto nedokázal. Ani božský Cruyff, jemuž do zlaté série jednou vstoupil Franz Beckenbauer, ne. Rozevlátý Platini se stal nesmrtelným. Jeho z trenýrek ledabyle vytažený dres, rozcuchané vlasy a tradiční lehký pohyb budily dojem flákače. Avšak zdání klame a u Platiniho dvojnásob. Jestliže ve fotbalové hantýrce existuje označení "fotbalové představení", pak Grand Michel byl nejlepším hercem světových jevišť. Turínští diváci nikdy nesledovali takového mistra.

Když Juventus roku 1984 dobyl své další Scudetto, byl to právě francouzský elegán, kdo se o něj zasloužil nejvíce. Všestranně dokonalý soubor trenéra Trapattoniho smetl úplně všechny. Unikátní je zvláště týmová vyváženost. Tvrdost zastoupená Gentilem, přehled představený Tardellim, genialita Platiniho a zakončení Rossiho. To vše v jednom! Italská liga ve své historii neviděla mnoho srovnatelných souborů...

O tom, že je Juventus Turín velký klub nepochybuje jistě nikdo. K opravdovému potvrzení kvalit by to však chtělo trofej nejcennější - Pohár mistrů evropských zemí. Ten se dostavil roku 1985, kdy Platini ve finále jedinou brankou z penalty rozhodl o vítězství bianconeri nad silným anglickým Liverpoolem, který se přitom opíral o jména jako Dalglish nebo Rush. Radost z tohoto historicky prvního evropského triumfu však Juventusu zkalily smutné události zpřed začátku utkání, kdy vinou naprosto neuvěřitelně zanedbané práce pořadatelské služby zahynulo třicet devět fanoušků. Zápas samotný v ten den ztratil význam. Evropa oplakávala oběti strašlivé tragédie, přeživší zběsilí fandové na Heyselově stadionu v Bruselu zpytovali svědomí marně. Ani tyto strašlivé události však Turíňanům trofej vzíti nemohly, Platini si do své sbírky mohl připsat další významný zásah. Dokonalý triumf byl navíc dovršen vítězstvím v Interkontinentálním poháru, kde na bíločerné nestačil argentinský celek Argentinos Juniors.

V putování kariérou jedinečné francouzské desítky jsme úmyslně přeskočili kapitolu z léta 1984, kdy se ve Francii konalo mistrovství Evropy. Připomeňme si nyní onen slavný turnaj, který naprosto naboural zaběhnutou fotbalovou šablonu.

Fotbal, kterak se jako všechno ostatní postupem času přirozeně vyvíjel, nabíral v sedmdesátých a osmdesátých letech čím dál defenzivnější směr. Primární starostí týmů se stala snaha neinkasovat, branek - koření fotbalu - ubývalo. Jako zjevení proto zapůsobil úchvatný ofenzivní koncert, jímž se na domácím EURU vytasili od přírody umělečtí Francouzi. Platini a spol. od prvních minut dokazovali, jak nádherná kopaná dokáže být, jejich projev byl hodnocen jako oslava nekrásnější hry světa.

Dánsko, Belgie, Jugoslávie. To byla jména soupeřů Francie v základní skupině šampionátu. Výsledek? Plný počet devíti bodů, devět vstřelených gólů a postup z prvního místa. Sám Platini, od nějž se před turnajem očekávalo, že národní tým povede za zlatem, zářil jako nikdy předtím. Oslnivou formu promítal do báječných výkonů a přívalu přesných gólových zásahů. Jen ve zmíněných úvodních třech zápasech jich nastřádal sedm! Zásluhu na této bilanci měly zvláště dva hattricky, padnuvší v utkáních s Belgií a Jugoslávií. Dát tři branky je vždy počin hodný úcty, avšak dát hattrick ve dvou po sobě jdoucích zápasech, navíc na akci jako je mistrovství Evropy, zaslouží neutuchající obdiv. Zápasy Francouzů se staly přehledem fotbalových dovedností a možností. Platini, jakožto kapitán týmu, dokazoval šířku svého repertoáru zakončení, kdy se mu zachtělo, soupeři nevěděli, co si počít. Jen utkání s Jugoslávií nabídlo vždy jinou situaci, z níž Platini vytěžil gól. Nejprve to byla přesná rána levačkou po rychlém brejku, poté stylová hlavička á la letící ryba, nakonec zásah pravačkou z přímého kopu. I Mozart by mohl závidět!

A to ještě stále nebylo všechno. Nervydrásající semifinálová bitva s Portugalci musela uspokojit i ty největší fajnšmekry mezi fotbalovými znalci. Napínavá řež spěla k penaltám, stav 2-2 působil nezvratně, když se k míči dostal opět Platini, který potomky Napoleona poslal do vytouženého finále. Tam na les bleus čekali Španělé, kteří si po delší době opět brousili zuby na velkou trofej. Francouzi však nemínili ustoupit. Domácí turnaj a podpora obrovské masy diváků je hnaly stále dopředu, jejich ofenzivní smršť nakonec semlela i Španěly. Vítězný gól přitom nevstřelil nikdo jiný než opět Platini, konečnou druhou branku přidal na sklonku zápasu Bellone. Vyprodaný Park Princů v Paříži slavil výhru 2-0, svěřenci kouče Hidalga to dokázali! Byl to Platini, kdo jako první převzal zlatý pohár, navíc si vysloužil ocenění Hráč a také nejlepší střelec turnaje, když se svými devíti góly za pět zápasů stanovil dodnes platný rekord mistrovství Evropy. Nikdo nepochyboval o zaslouženosti francouzského triumfu. Fotbalová historie neviděla mnoho skvostnějších představení...

Zlaté časy Juventusu pokračovaly i po Platiniho návratu z EURA. My jsme sice většinu získaných trofejí již zmínili výše, ještě však doplníme další Scudetto, a sice za ročník 1985/86. Tento titul byl posledním, který pro Starou dámu získal velký Giovanni Trapattoni, který po sezóně podepsal Interu Milán, jenž toužil Juventus sesadit z trůnu. Sám Platini nebyl již tehdy dalek Trapattoniho následovat. Avšak ne v cestě k nerazzurri, jako spíše v cestě z Juventusu. Italští diváci si za léta Platiniho působení v Serii A navykli na jen těžko udržitelnou linii skvělých výkonů, nikdo jakoby nechtěl pochopit, že i Král Michel stárne. S postupem času ztrácel Platini na rychlosti i eleganci, vše sice nahrazoval stále dokonalým přehledem, střelou a ovládáním míče, sám však cítil, že to již není ono. A jako pravý gentleman nechtěl věrné tifosi zklamat. Věděl, že dřívějších výkonů již není a nebude schopen, a tak raději, než by i nadále hrál na slabší úrovni, bez svého typického zaujetí a grácie, ukončil v pouhých dvaatřiceti letech aktivní kariéru.

Nečekaná zpráva znamenala konec jedné velké éry. Juventus musel začít znovu. Pomoci mu k tomu měl nástupce Platiniho, Roberto Baggio, v reprezentaci Francie, kterou Michel kromě zlatého EURA 84 dovedl ještě k bronzu na světovém šampionátu v Mexiku 86, štafetu přebíral Jean Pierre Papin.

Celkem 432 ligových utkání si za svou kariéru Michel Platini odkopal. Přidal v nich přitom úctyhodných 224 branek. V modrém dresu své vlasti poté nastoupil k 72 střetnutím, nastřílel v nich 41 gólů. I přes konec vlastní dráhy fotbalisty se však Pele-atini o své živobytí dlouho bát nemusel. Jen rok od ohlášení konce hráčské kariéry nastartoval dráhu trenérskou, na lavičce reprezentace země Galského kohouta strávil čtyři roky. Bohužel, i přes jednu sérii takřka dvou let a devatenácti utkání bez porážky, bez valného úspěchu. Na konci roku 1992, když angažmá u týmu les bleus skončilo, byla králi Michelovi nabídnuta věru zajímavá funkce - předseda organizačního výboru mistrovství světa 1998, které se mělo konat právě ve Francii. Platini, pravý vlastenec a Francouz každým coulem, samozřejmě neodmítnul. Svou zemi na turnaj připravil výborně, dokonce se mohl radovat z historicky prvního světového zlata svých krajanů, kterým velel další z velkých Francouzů, Zinedine Zidane. Organizační a politická práce se posléze stala Platiniho druhým životem. Legendární střelec dlouhé roky pracoval v exekutivě UEFA, kromě toho byl také poradcem prvního muže světového fotbalu Seppa Blattera a viceprezidentem Francouzského svazu. Díky známosti a oblibě svého jména navázal blízké vztahy s řadou význačných politiků i funkcionářů (mezi jeho blízké přátele údajně stále patří bývalý francouzský prezident Jacques Chirac). Tak jako v dobách svých hráčských cest, tak v časech funkcionářských se Platini nikdy nesmířil s jiným než prvním místem. Svou schopnost velet nyní dokazuje v čele evropské fotbalové unie UEFA, kam byl zvolen 26. ledna 2007 na kongresu v německém Düsseldorfu. Jako nejmocnější muž evropského fotbalu si zatím počíná pro mnohé nepochopitelně, to když se snaží srovnat poměry mezi velkokluby a zbytkem fotbalové mapy, což se naopak líbí oněm méně finančně zdatným. Nebudeme zde soudit Platiniho jako funkcionáře, svůj "úřad" zatím zastává příliš krátce na to, abychom mohli objektivně posoudit, jakým směrem fotbal povede a zda pokroku hry napomůže. Jedno však jisté je: i kdyby jej vedl jakkoli špatně, nezapomínejme na to, co všechno už pro fanoušky kopané vykonal. Vždyť jen málokterý hráč rozdal tolik radosti jako král Platini. Dnes již třiapadesátiletý milovník dobrého vína sám říká, že nejlépe mu stejně bylo na zeleném pažitu s míčem u nohy...

Když Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků volila francouzského hráče století, bylo první místo poměrně jednoznačně dáno - ano, Michel Platini. Druhý Zidane a třetí Kopa se museli sklonit před mužem, jemuž se však sklánět není potupou, nýbrž ctí. V celé fotbalové historii podle odborných žebříčků IFFHS působilo lepších fotbalistů pouze šest. Zda se jedná o názor správný či nikoli, nechť každý posoudí dle vlastní libosti. Gianni Agnelli měl jasno: "Dres mého klubu geniálnější fotbalista nikdy neoblékl!"

Úspěchy: mistr Evropy (1984), bronz z mistrovství světa (1986), vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1985), vítěz Poháru vítězů pohárů (1984), vítěz Interkontinentálního poháru (1985), vítěz Evropského superpoháru (1984), 2x mistr Itálie (1984, 86), mistr Francie (1981), vítěz Italského poháru (1983), vítěz Francouzského poháru (1978), 3x vítěz Zlatého míče (1983, 84, 85), nejlepší fotbalista mistrovství Evropy (1984), nejlepší střelec mistrovství Evropy (1984), 2x nejlepší fotbalista Francie (1976, 77), 3x nejlepší střelec Italské ligy (1983, 84, 85), nejlepší fotbalista Francie 20. století podle IFFHS, 7. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.
 
NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE