world live score

NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE

FORTUNA

  

RSS

RSS

Soccer Legends

Rijkaard Frank ( Netherlands )

Franklin Edmundo Rijkaard se narodil 30. září roku 1962 v holandské metropoli Amsterdam. Jeho rodičům v žilách koloval surinamský původ, odtud tedy Rijkaardova snědá kůže a proslulé kudrnaté vlasy. Hned na počátku se s prominutím opět dostáváme k Ruudu Gullitovi, jehož jsme se dotkli již v samotném úvodu. Pouto Gullita s Rijkaardem má své základy právě v září 1962, neboť jak málokdo ví, Gullit se narodil přesně v té samé porodnici jako Rijkaard, jen o devětadvacet dní dříve....
Říká se, že jejich matky byly dobrými známými, chlapci vyrůstali pár ulic od sebe. Když trochu předběhneme, můžeme prozradit, že také debut v dresu oranjes si oba připsali ve stejném zápase proti Švýcarsku 1. září 1981, oba měli podobnou legendární vizáž, oba se sešli ve zlaté holandské reprezentaci, oba spolu kralovali Milánu a ještě ke všemu jejich manželky pracovaly ve stejné firmě. Rozdíl byl v tom, že zatímco Černý tulipán, jak se říkalo Gullitovi, od mládí inklinoval k útočení, Černá labuť (Rijkaard) měla své místo v obraně, či v záloze na pozici defenzivního štítu. Malý Frank s fotbalem začínal v žákovských týmech celku DWS Amsterdam, kam poprvé přišel ve svých třinácti. Jeho snem pochopitelně bylo angažmá ve slavném Ajaxu, na jehož tréninky se s kamarády chodíval denně dívat. Idolem země tulipánů tehdy byl velký Johan Cruyff, který se podle spekulací tisku měl vrátit zpět do Holandska. Tisíce malých kluků trénovalo o to usilovněji - každý si chtěl zahrát s Cruyffem, každý chtěl do Ajaxu. Rijkaard nebyl výjimkou. Jeho perfektní poziční hra, vytrvalost, výborná rozehrávka a čtení hry zanedlouho zaujala skauty několika předních nizozemských týmů. A byl mezi nimi dokonce i právě Ajax, který jej chtěl získat do své proslulé mládežnické akademie.

Osmnáctiletý Rijkaard po svém příchodu předčil všechna očekávání. Poté, co Ajax Černou labuť skutečně získal (roku 1980), události nabraly rychlý spád. Mladičký benjamínek se okamžitě chopil nabízené šance a zabydlel se v základní sestavě se suverenitou zkušeného válečníka. K dispozici měl skvělé spoluhráče, ve stoperské dvojici si báječně porozuměl s ostříleným Ruudem Krolem, později, jak léta ubíhala, se na defenzivnější místo stáhnul také Cruyff. Dvojice Krol-Rijkaard neměla v lize konkurenci. Ajax během úvodních pěti let s Rijkaardem v týmu získal tři domácí ligové tituly a jeden národní pohár k tomu! Z nadějného kudrnáče, jehož obličej prostě nešlo zapomenout, rostl velikán zadních řad. Poté, co roku 1983 odešel Cruyff, a ještě před ním Krol, to byla Černá labuť, kdo byl vůdčí postavou Ajaxu. K ruce měl navíc brilantního spoluhráče, již zmiňovaného Marco Van Bastena, který se staral o nekončící příval gólů. Van Basten s Rijkaardem odstartovali novou éru amsterdamského klubu s grácií a zkušeností veteránů, přitom se stále jednalo o začínající fotbalisty. Třetí do party, Ruud Gullit, tehdy hrával za Feyenoord Rotterdam, který v roce 1985 vyměnil za PSV Eindhoven, kde se sešel s fenomenálním obráncem - útočníkem, Ronaldem Koemanem, jenž do PSV přestoupil právě z Ajaxu v roce 1986. A duo Gullit - Koeman bylo posléze hlavní protiváhou amsterdamských na holandské fotbalové mapě.

Ona osmdesátá léta byla pro holandský fotbal krásnou symfonií, jejíž tóny ne a ne skončit. Po generaci Cruyffa, Rensenbrinka a Neeskense zde byla nová éra okolo Van Bastena, Koemana nebo Rijkaarda, která se nezdála být o nic horší. Černá labuť se jako náhrada za Neeskense jevila minimálně srovnatelně, vždyť v letech 1985 a 1986 to byl právě Rijkaard, koho Holandský fotbalový svaz vyhlásil Hráčem roku Eredivisie! Získat takto prestižní ocenění v takové konkurenci, to bezpochyby zaslouží velkou úctu... Manažeři Ajaxu si mnuli ruce, před pár lety získali skutečnou hvězdu. S ní v týmu nástupci Cruyffa a spol. slavně dobyli Pohár vítězů pohárů 1987, když ve finále zdolali Lokomotivu Lipsko 1-0 (o jedinou branku se postaral Van Basten). Tento triumf navíc ještě podtrhovala obhajoba Nizozemského poháru, který Rijkaard s Ajaxem získal již potřetí.

V těch dobách Černá labuť nastupovala již spíše ve středu záložní řady na pozici jakéhosi staženého tvůrce hry. Díky své univerzálnosti mohl Rijkaard stejně kvalitně bránit atakům soupeře, jako sám pomáhat spoluhráčům v ofenzivě. Jeho výborná technika a síla navíc nabízely možnost časté střelby ze středních vzdáleností.

Obecně se dá říci, že za působení v metropolii země tulipánů Rijkaard paradoxně neměl stálé místo v sestavě. Jednou hrál na stoperu, jednou v záloze, jednou ze strany, trenéři jakoby nevěděli, kam s ním... Až obnovený příchod Cruyffa, tentokrát již jako trenéra, znamenal pro cestovatele sestavou ustálenou roli libera. Cruyff měl o svém svěřenci velmi vysoké mínění, věřil, že v roli vůdce defenzívy obstojí. A Rijkaard obstál na výbornou. Vyskytl se však jiný problém: ostrý spor právě mezi Králem Johanem a klíčovým hráčem Frankem. Celá hádka vznikla zbytečně a dost podivně, když prosákly informace, že se o Rijkaarda zajímá Koemanův PSV Eindhoven, který zrovna zažíval skvělé časy (dokonce vyhrál i Pohár mistrů!). Černá labuť na množící se spekulace nijak nereagovala, což Cruyffa pohněvalo s tím, že se mu nelíbí hráčova přílišná náklonnost k přestupu. Legendární trojnásobný držitel Zlatého míče ke všemu navíc poměrně hloupě přidal údajnou Rijkaardovu ztrátu formy, výsledkem bylo, že se hrdý potomek Surinamců urazil a odmítl dále za Ajax nastupovat. Celých šest měsíců poté s klubem jen trénoval, bez jediného odehraného utkání. Vysvobozením byl únorový (1988) přesun do Sportingu Lisabon, který však skončil fiaskem proto, že klub z hlavního města Portugalska při koupi holandské posily promeškal uzávěrku soupisek, Rijkaardovi nezbývalo než sedět na tribuně a dále jen tiše trénovat. Nebylo jiné možnosti než již opět o dům dál, na kratičké hostování si jej vybrala Zaragoza. Rijkaard nutně potřeboval hrát, vždyť očekávané mistrovství Evropy v Německu se chvatem blížilo a vynikající Holanďané vedení slavným koučem Rinusem Michelsem měli v úmyslu zaútočit na zlato.

Dlouhá přestávka se v době EURA nakonec ukázala jako veliká Rijkaardova výhoda. Na rozdíl od většiny ostatních totiž nebyl po náročné sezóně vůbec unaven, jeho svěží pohyb a množství sil vypadaly v porovnání s ostatními jako z jiného světa. Rijkaardův elastický a nepříjemný styl navíc výborně doplňoval výbušnost a útočnost Ronalda Koemana, s nímž na přání Michelse nastupoval ve stoperské dvojici po čas celého šampionátu.

Základní skupina evropského turnaje pro oranžově na první pohled vypadala značně obtížně. Anglie, Sovětský svaz, Irsko. To byla ona tři mužstva, která tulipánům stála v cestě základní skupiny. Zdánlivě těžká skupina však nakonec očekávaná náročná utkání nenabídla, naopak. Holanďané podlehli pouze silným Sovětům, Anglii i Iry naopak porazili a v pohodě postoupili do semifinále. Tam na ně čekali domácí Němci, kteří před šampionátem poskládali věru kvalitní kádr. Ani pořadatelé turnaje však na Michelsovy svěřence nestačili, Koeman a Van Basten otočili skóre, jenž otevřel německý Lothar Matthäus, a poslali oranjes vstříc finálovým branám. Poslední překážkou na cestě za nesmrtelností byli potomkům Rembrandta opět Sověti, kteří už Nizozemce pokořili v základní skupině. V jakési odvetě si však tulipáni již dali pozor a díky trefám Gullita a Van Bastena poprvé v historii slavili evropský titul. Lví podíl přitom na trofeji měl Frank Rijkaard, který po celou dobu turnaje znamenitě dirigoval defenzivní formaci svého týmu a nedovolil soupeřům jakkoli ohrozit tři tyče gólmana Van Breukelena. Rinus Michels, vynálezce "Totálního fotbalu", opět slavil. Generace Cruyffa byla definitivně nahrazena!

Grandiózní úspěch na evropském šampionátu v Německu navíc zaujal nemálo evropských velkoklubů, které se mohly přetrhnout s čím jak nejvýhodnější nabídkou za jednoho z nejlepších stoperů, či chcete-li defenzivních štítů, světa. Vítězem pomyslné soutěže o Rijkaarda se nakonec stal pomalu se probouzející gigant italského Calcia, AC Milán, který jen rok před příchodem Černé labutě do svých řad získal další dva holandské klenoty - Van Bastena a Gullita.

Když roku 1986 Milán kupoval bohatý mediální magnát Silvio Berlusconi, topili se rossoneri v dluzích a průměru Serie A. Sotva však na San Siro dorazilo trio holandských hvězd - Van Basten, Gullit, Rijkaard - nabraly události zcela opačný směr. Diavoli se opět dostali na piedestal Italské ligy, kouč Arrigo Sacchi, jehož si Berlusconi nečekaně vytáhnul z obyčejné továrny na boty, sklízel úspěchy, jenž mohly být směle srovnávány s triumfy velkého Nerea Rocca z šedesátých let, kdy v červenočerném dresu válely legendy jako Cesare Maldini, Nils Liedholm, nebo Gianni Rivera.

Kromě zmíněného nizozemského trojlístku tehdy v Miláně působil také výborný brankář Giovanni Galli, věhlasní obránci jako Franco Baresi, Mauro Tassotti, Paolo Maldini, či Alessandro "Billy" Costacurta, v záloze pak třeba Evani, Colombo, Donadoni, nebo Ancelotti, útočné holandské duo případně doplňoval Daniele Massaro. Ten tým snad ani neměl slabiny. Kvality nově vybudovaného milánského celku navíc okamžitě potvrzovaly výsledky. Jen v Poháru mistrů evropských zemí AC dvakrát za sebou dosáhli na samotný vrchol! První pokus o triumf se rossoneri pokusila překazit lisabonská Benfica, která však šance na vítězství držela pouze osmnáct minut. Pak již začalo úřadovat duo Van Baten - Gullit, které si v obou případech připsalo po dvou brankách. Drtivý výsledek 4-0 však pro Rumuny stále působil poměrně "slušně", vždyť kdyby milánští proměnili všechny své šance, mohla se závěrečná bilance pohybovat v daleko vyšších brankových relacích. Ve druhém případě přitom jediný, a proto rozhodující gól, zaznamenal Frank Rijkaard, který tak rozhodl souboj se Steauou Bukurešť, jenž každopádně nabídnul o poznání vyrovnanější podívanou než rok stará bitva s Hagim a spol.. Milán navíc oba své slavné triumfy podpořil ziskem Interkontinentálního poháru, tifosi červenočerných zažívali po slabších letech doslova výsledkové žně...

K trofejím na evropské půdě přitom posléze přibývaly úspěchy na půdě italské, to když rossoneri dvakrát v řadě (1992, 93) ovládli Serii A a dvakrát v řadě také Italský superpohár (1988, 92). Ke všemu navíc dvakrát v řadě přidali ještě i Evropský superpohár (1989, 90), Arrigo Sacchi, a především pak Silvio Berlusconi, si mohli mnout ruce - práce se dařila nad očekávání dobře. Rijkaard se stal miláčkem Milána. Jeho nenápadná, avšak nezastupitelná černá práce, jíž na San Siru zastával, se mezi znalci oceňovala čím dál víc. Černá labuť nikdy nepatřila mezi borce, kteří na sebe sami strhávají pozornost. O to více však byla vidět sama vlastní výkonnost na hřišti, nebylo pochyb o tom, že lepší defenzivní štít po italských pažitech v té době neběhá. Potvrzením Rijkaardových kvalit byla prestižní cena Cizinec roku, kterou obdržel po sezóně 1992/93.

Zdálo se až neuvěřitelné, že tolik let na výsluní nebylo spojeno s žádným z pověstných výstřelků, které tak často provázejí celebrity nejen fotbalového nebe. Avšak ani Rijkaardovi se nakonec nevyhnuly. Probíhalo osmifinále mistrovství světa 1990 v Itálii, když Černá labuť po druhé žluté kartě neudržela nervy na uzdě a plivla na německého útočníka Rudiho Völlera. "Cítil jsem křivdu. Ani jsem se ho nedotkl, on divadelnicky upadl a já byl potrestán," stěžoval si později. Nebyl důvod Frankovi nevěřit, čestnějšího fotbalistu byste těžko pohledali. Ani tento známý incident však nebyl jedinou skvrnou na jinak ukázkové kariéře velkého hráče a bojovníka. Za vše mluví skutečnost hned tří ohlášených odchodů z reprezentace Holandska, které však vždy byly zrušeny a Rijkaard za tulipány znovu nastoupil.

Léto 1993 bylo v plném proudu, AC Milán se připravoval na další náročný ročník Serie A, když Frank Rijkaard nečekaně ohlásil odchod zpět do Ajaxu Amsterdam. "Jsem zničený z honby za tituly a stálého stresu. Chci se fotbalem zase bavit," vysvětlovala Černá labuť svůj šokující odchod z hlavního města módy a vlastně i celého italského fotbalu. Milovaný Ajax sliboval bezstarostnost, klid a snad také i trofeje. Vždyť Ajax po delší době opět oplýval skvělým kádrem. Proslulá vynikající mládežnická akademie klubu vyprodukovala skvostné "kousky" jako brankáře Edwina Van Der Sara, bratry Franka a Ronalda De Boerovy, Patricka Kluiverta, Edgara Davidse, Clarence Seedorfa, Michaela Reizigera, či Marca Overmarse. K těm všem navíc přidejme zkušeného Rijkaarda a rázem máme žhavého kandidáta na nově zbudovanou Ligu mistrů, která nahradila stárnoucí projekt Poháru mistrů...

A Ajax svůj potenciál naplnil bezezbytku. Nejen, že po příchodu ostříleného Rijkaarda získal do své již tak bohaté sbírky další dva Holandské tituly, navíc ukořistil také Nizozemský superpohár i onu zmiňovanou Ligu mistrů, kde ve finále v roce 1995 porazil paradoxně právě AC Milán vedený Fabiem Capellem. Jedinou branku finálového klání na vídeňském stadionu Ernsta Happela tehdy vstřelil mladičký Patrick Kluivert po přihrávce Rijkaarda. Berlusconi a spol. si mohli trhat vlasy. Proč jen tu Labuť pouštěli...? Triumf v Lize mistrů amsterdamští potvrdili ziskem Evropského superpoháru, po němž Frank Rijkaard definitivně ukončil aktivní fotbalovou kariéru. Bylo mu sice pouze dvaatřicet let, cítil však, že bývalé skvělé ročníky z Milána již nemůže zopakovat. Za zlé mu jeho krok nemohl mít nikdo. Odehrál si toho víc než dost. Krásná tečka v podobě slavného "treblu", zisku nizozemské ligy (navíc během celého roku dobyté bez jediné porážky!), Ligy mistrů a Evropského superpoháru, pro Rijkaarda jistě znamenala zaslouženou odměnu za usilovnou celoživotní námahu a práci.

Fotbal jako takový po své legendě nemusel smutnit dlouho. Jen tři roky po konci kariéry hráčské Rijkaard nastartoval dráhu trenérskou, jeho prvním angažmá přitom hned byla holandská reprezentace, jíž převzal roku 1998. Na lavičce oranjes snědý kudrnáč vydržel celkem dva roky, přičemž na domácím EURU 2000 dosáhnul pěkného bronzu. Sama Černá labuť však třetí místo nepovažovala za výrazný úspěch - cílem vedení svazu bylo zlato a nic jiného. Další zastávkou na pouti amsterdamské a milánské legendy byl celek Sparty Rotterdam, který však pod Rijkaardovým vedením zaznamenal vůbec první sestup z nejvyšší Holandské ligy po takřka půl století, což nemohlo dopadnout jinak než trenérovým propuštěním. Rok na to nečekaně přišla osudová nabídka - ozvala se sama FC Barcelona! Takovou nabídku by odmítnul snad jen hlupák nebo fotbalový analfabet, Rijkaard se šance vést jeden z nejslavnějších celků fotbalové galaxie ujal s vervou a touhou ukázat veškeré kvality, které se v něm skrývají. Nutno dodat, že ovoce vykvetlo dříve, než by většina katalánských culés, očekávala. Uběhly pouhé dva roky a bylo to tady: blaugranas, hrající bez nadsázky nejlepší fotbal v Evropě, dvakrát za sebou získali Španělskou ligu a dvakrát Španělský superpohár. Vrcholem Rijkaardova triumfu pak byl Ušatý pohár za vítězství v Lize mistrů! Tým okolo fenomenálního Brazilce Ronaldinha, Kamerune Eto'a, či naturalizovaného Portugalce Deca, byl na fotbalovém Olympu. Dream team Johana Cruyffa, z počátku devadesátých let minulého století, objevil své nástupce...

Každá pohádka však jednou končí (bohužel?), ta katalánská skončila na startu sezóny 2006/07, kdy Rijkaardovi chlapci nechtěně "předali" štafetu Realu Madrid vedenému vždy vítězícím Fabiem Capellem. Černá labuť modročervené opustila v létě 2008, to Bílý balet slavil již druhý titul v řadě. Barca však nemusela smutnit dlouho, nový kouč Pep Guardiola mužstvo očividně nastartoval ke vskutku skvělým zítřkům.

Od konce svého působení v Barceloně zůstal Frank Rijkaard bez angažmá dosud, ačkoli se prestižní nabídky jen hrnou. On sám si však vybírá obtížně. Nechce něco přijmout za každou cenu, peníze pro něj nehrají podstatnou roli. Kdoví, třeba jednou skončí v AC Milán, kde sám prožil nejlepší léta kariéry. Dnes již šestačtyřicetiletý gentleman se i nadále nejlépe pobaví fotbalem s přáteli, jak sám říká: "Užívám si volna a konečně z žádné strany necítím ten svazující tlak." Není se co divit, strávit na třicet let ve vrcholovém fotbale vyžaduje notnou dávku morální i fyzické síly. Dle odborníků sedmý nejlepší fotbalista holandské historie odpočívá po náročné pětiletce ve službách katalánského giganta prý se stále ještě nekončící slastí. Přejme mu to!

Černá labuť právě pluje po klidných vodách. Jestli se vrátí ve stejné síle, jaká v jejím podání bývala zvykem, mají se fotbaloví fanoušci na co těšit ...

Úspěchy: Jako hráč: mistr Evropy (1988), 3x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1989, 90, 95), vítěz Poháru vítězů pohárů (1987), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1989, 90), 3x vítěz Evropského superpoháru (1989, 90, 95), 2x mistr Itálie (1992, 93), 5x mistr Nizozemska (1982, 83, 85, 94, 95), 3x vítěz Nizozemského poháru (1983, 86, 87), 2x vítěz Italského superpoháru (1988, 92), 2x vítěz Nizozemského superpoháru (1993, 94), nejlepší cizinec Italské ligy (1992), 2x nejlepší fotbalista Nizozemska (1985, 86), 7. nejlepší fotbalista Nizozemska 20. století podle IFFHS.
Jako trenér: vítěz Ligy mistrů (2006), bronz z mistrovství světa (2000), 2x mistr Španělska (2005, 06), 2x vítěz Španělského superpoháru (2005, 06).
 
NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE