world live score

NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE

FORTUNA

  

RSS

RSS

Soccer Legends

Zico - Artur Antunes Coimbra ( Brazil )

Artur Antunes Coimbra, neboli Zico, se narodil 3. března roku 1953 v Rio de Janeiru, tedy městě, s nímž spojil většinu své budoucí sportovní kariéry. Otec byl portugalský přistěhovalec a pracoval jako krejčí, matka byla v domácnosti. Jméno Artur Antunes dostal syn po otci, kdo jej znal, mu však neřekl jinak než Arturzico, což z portugalštiny můžeme přeložit jako jakousi zdrobnělinu jména Artur - Arturčík. Na Zika, jak ho dnes všichni znají, ho pro snadnější výslovnost překřtila sestřenice...
Malý Zico vyrůstal po boku pěti sourozenců, z nichž byl vůbec nejmladší. Sourozenci byli chytří a vzdělávali se. Dotáhli to převážně na vysoké školy. Práva, žurnalistika, obchodní akademie, psychologie a medicína - to byly obory, které bratři a sestry vystudovali. Nejmladší z půltuctu dětí, Zico, se vydal jinou cestou. Nade vše miloval fotbal. "Před všemi byl hodně uzavřený. Žil jenom s míčem. Ale i s tím si u baráku většinou kopal jen on sám," vzpomínala sestra Zeze. Aby se aspoň trochu povznášel na duchu, přihlásila jej matka na hodiny klavíru. Syna však hudba příliš nebavila, celou dobu vyučování se těšil domů, nebo spíše ne domů, ale na svůj fotbalový míč. Zní to přehnaně, ale sám Zicův otec později přiznal, že zvláště ve školním věku syn často usínal s balonem v ruce (nebo na noze?...). Nikdo mu však nemohl upřít veliký talent. Kamarádi s ním snad ani nechtěli hrát, věděli, že to stejně nemá smysl.

Geniální Zico v desíti hrával s o pět let staršími a nejen to. On je dokonale přehrával. Bylo mu teprve čtrnáct, když si ho všimli zástupci slavného klubu Flamengo. Přestup byl hotov během pár minut... Nastal ovšem problém: chlapec byl příliš slabý a křehký na to, aby obstál ve vrcholovém sportu. Vážil pouhých sedmatřicet kilo. Ani to ale Flamengo neodradilo. Klub nadějnému klučinovi zaplatil speciální vitamínovou kúru, díky níž měl nabrat fyzickou sílu. A povedlo se. Po pár týdnech byl k nepoznání. Známí si jej pamatovali jako mimořádně nadaného, avšak slaboučkého chlapce, nyní ale v pohodě přetlačil o dva roky starší. Získal velkou sílu, což se později ukázalo jako klíčové. "Bohužel toho pak zneužil tisk a začal mě nazývat laboratorním dítětem," vypráví smutně Zico. Sám věděl, že se jedná o pouhé provokace pramenící ze závisti či touhy kritiků o vlastní reklamu. Kdo Zica opravdu znal, věděl, že by nikdy neudělal nic proti fair play. "Byl to výjimečně čestný člověk i fotbalista," uznával známý spoluhráč z reprezentace, Socrates.

Zico se brzy prosadil do seniorského kádru milovaného Flamenga. Fanoušci ho odpočátku zbožňovali. Chytré přihrávky, nevídaný driblink, přehled, skvělé čtení hry a ta střela... Fandové Flamenga nikdy neměli lepšího hráče. Pravá, levá, tvrdě, technicky, lobem, nic nebyl problém. Jakmile byl u míče Zico, divákům okamžitě stoupl tlak. Všichni čekali, co se stane. Je to až zarážející, vždyť to končilo pořád stejně - gólem. Do doby, než v Brazílii začali hrát ligovou soutěž v dnešní podobě (od sezóny 1970/1971), se Flamengo účastnilo takzvaného mistrovství Ria de Janeira. A byl to Zico, kdo klub dovedl k celkem sedmi titulům. Kromě toho v sezónách 73/74 a 75/76 vytvořil rekord v počtu nastřílených branek v dresu Flamenga: nejprve 49, o dva roky později dokonce 56 přesných zásahů v jedné sezóně! Mužstvo hrávalo domácí zápasy na již zmíněném slavném kolosu Maracaná. Stadion tehdy ještě měl daleko větší kapacitu, než tomu je nyní, kdy se počet míst stále snižuje z bezpečnostních důvodů.

Mnozí, především mladší fanoušci, si myslí, že nejlepší fotbal se hraje a vždy se hrál v Evropě. Je to ale pravda? Brazilci i Argentinci by se takovým řečem vysmáli. A nutno dodat, že se jim není co divit. Vždyť co může být lepšího, než si v sobotu zajít třeba na derby Flamengo-Fluminense? Sto padesát tisíc diváků, kteří své kluby nemilují, nýbrž přímo fanaticky zbožňují, by všem během devadesáti minut dokázali, co znamená jít na fotbal. Oproti tomu je "nějaká" anglická liga maličká. Tisíce vlajek, konfet, či transparentů, barevné dýmovnice, hromoý zpěv, samba a co hlavně - překrásný uvolněný ofenzivní fotbal. Co víc si člověk může přát? Evropané mohou jen tiše závidět a smutně konstatovat, jaká je škoda, že podobné zápasy jen zřídka zahlédnou v televizi. I proto mnozí již nyní nedočkavě odpočítávají dny do startu mistrovství světa 2014, které se uskuteční právě v Brazílii.

Zico byl naprostým králem své doby. Fanoušci jej považovali takřka za Boha, jeho fotografii měl doma snad každý. Všechna individuální ocenění ani nemá cenu vypisovat. Zmiňme alespoň další dvě trofeje pro nejlepšího střelce. Tentokrát už v brazilské lize. 1980 - 21 gólů, 1982 - 20 gólů. K tomu přidejme další čtyři mistrovské tituly, triumf v Poháru osvoboditelů, což je jakási obdoba evropské Ligy mistrů, Interkontinentální pohár a tři zlaté sošky pro nejlepšího hráče Jižní Ameriky. Především ročník 80/81 byl pro Flamengo výjimečný. Spanilou jízdu Pohárem osvoboditelů zakončil finálový souboj s chilským mužstvem Cobreloa. První utkání hrané na Maracaná vyhrálo Flamengo 2:1 po dvou trefách Zica, odveta v Chile však nabídla výhru Cobreloy. Rozhodnout musel třetí zápas v uruguayském Montevideu. Triumf brazilského týmu režíroval opět Zico, který klubu dvěma trefami zařídil celkový primát. Flamengo vyhrálo 2:0... Třešničkou na dortu byl souboj s Liverpoolem v Interkontinentálním poháru. Slavný anglický tým v čele s Kennym Dalglishem a Graemem Sounessem utrpěl těžký direkt v podobě porážky 0:3. Flamengo se stalo klubovým králem fotbalového světa. Zcela jiný příběh psal Zico v národním dresu. Bohužel, pro něj i pro celou Brazílii...

V roce 1978 se světový šampionát konal v zemi největšího rivala - Argentiny. A Zico na něj nevzpomíná rád. Brazílie sice o finále přišla jen vinou horšího skóre, i to se však považovalo za neúspěch. Samotný Bílý Pelé byl tvrdě kritizován: zůstal ve stínu ostatních. Celá zem od něj čekala zlato, on však nepodával ideální výkony, sám to cítil. Titul získala Argentina, ten, okolo něhož se vše točilo, byl argentinský střelec Mario Kempes. Takhle si to v Brazílii nepředstavovali.

Druhá šance měla přijít za čtyři roky ve Španělsku. Kanárci předváděli úžasný fotbal. Nabitý tým v čele se Zicem, Socratesem nebo Falcaem byl největší favorit na zlato. A zpočátku předpoklady stoprocentně naplňoval. A nejen to: Selecao předvádělo úchvatnou podívanou, fanoušci se na zápasy těšili pomalu jako na Vánoce. Brazilci naprosto ovládli svou základní skupinu, kde si za tři zápasy připsali plný počet šesti bodů. Postupně porazili Sovětský svaz (2:1), Skotsko (4:1) a Nový Zéland (4:0). Zico během tří utkání nasázel tři góly a celý tým odhaloval velký potenciál. Fenomenální útočné trio Zico, Eder, Falcao doplňované geniálním Socratesem či rychlým Serginhem bavilo diváky, kteří v nich viděli nepochybné světové šampiony. Skvělý dojem ještě utvrdil slavný skalp Argentiny, jež Kanárkům v osmifinálové skupině podlehla 1:3. Trefil se znovu Zico, dále Serginho a Júnior. Bílý Pelé tehdy podal mimořádný výkon. Kromě vlastního vedoucího gólu připravil akci i při brance druhé, lahůdkou pak byla jeho krásná a především nesmírně přesná přihrávka na třetí trefu Júniora. Zico spoluhráči naservíroval míč přesně mezi dva protihráče tak, že se rázem ocitl zcela sám před soupeřovým gólmanem a pohodlně zavěsil. "Zicův výkon připravil miliony diváků o klidný spánek. Díky," radoval se brazilský trenér Tele Santana.

Argentina před zápasem věděla, že musí vyhrát, v prvním zápase totiž prohrála s Itálií. Nestalo se však, a tak se o postupujícím rozhodovalo mezi Brazílií a Squadrou Azzurrou, v posledním střetnutí skupiny. Favoritem bylo a vlastně muselo být mužstvo okolo Zica. Italové totiž do té doby předváděli dost nevýrazné výkony a po třech remízách postoupili vlastně jen díky shodě okolností. Ten zápas se ale vše mělo zlomit. 5. červenec 1982 se stal dnem, na který italský útočník Paolo Rossi nikdy nezapomene. Povedlo se mu totiž něco výjimečného: Brazilcům nasázel tři góly. A to se v dějinách fotbalu povedlo jen hrstce vybraných, mezi něž mimochodem patří také Čechoslovák Jozef Adamec...

Běžela pátá minuta, když Rossi skóroval poprvé, za sedm minut ovšem srovnal Socrates. Neuběhla však ještě ani čtvrthodinka, když Italy znovu poslal do vedení Rossi. I na tuto trefu Kanárci reagovali. Vyrovnal Falcao. Paolu Rossimu ovšem foukal gólový vítr a brzy po srovnávacím zásahu Brazilců dovršil hattrick. 2:3, tak tehdy znělo konečné skóre. Zmíněný zápas se stal jakýmsi startem pro zlaté tažení Italů, kteří nakonec šampionát vyhráli. Brazílie, ač hrála ze všech zúčastněných zemí patrně nejlepší fotbal, musela balit kufry. A příznivci týmu Teleho Santany nespali znovu, tentokrát zděšením...

Třetí a poslední pokus o dobytí fotbalového grálu přišel v roce 1986 na turnaji v Mexiku. Ani tam to však nevyšlo. Řídký vzduch, úmorné vedro a přibývající roky Zicovi nedovolovaly předvést veškerý um a většinu času strávil na lavičce náhradníků. Přitom po úspěchu tolik toužil... Ve čtvrtfinále s Francií si jej fanoušci vyžádali na hřiště. Běžela sedmdesátá první minuta, stav byl nerozhodný 1:1, když Zico vystřídal kolegu Mullera. První dotyk: nádherná kolmá nahrávka spoluhráči Brankovi do jasné šance. Výsledek? Faul a penalta. K penaltě se staví čerstvý Zico. Vůbec mu nevadí, že se jedinkrát dotkl míče. Fanoušci ho ženou ke gólu. On se rozbíhá, napřahuje a brankář Bats vyráží... pětašedesát tisíc přihlížejících diváků oněmělo. Hra pokračovala dál... Gól už nepadl, ani v prodloužení tomu nebylo jinak, a tak přišly na řadu penalty. V první sérii se střelci neprosadili. Ztroskotal jak Platini u Francouzů, tak César u Brazilců. Ke druhé penaltě se postavil Zico. A tentokrát se nemýlil. Uspěl však i soupeř. Rozhodujícím se nakonec stal neúspěšný pokus Socratese ve čtvrté sérii. Ani tentokrát to nevyšlo. Člověk prostě nemůže mít všechno a Zico nebyl výjimkou... Vraťme se do Ria de Janeira, je léto 1983. Fanoušci Flamenga smutní... Jejich miláček Zico dává klubu po šestnácti letech vale. Zláká ho nabídka italského Udine. Na Apeninském poloostrově strávil Bílý Pelé dva roky, během nichž si podmanil celou Serii A. Slabé Udine vytáhl ze samého chvostu do středu ligové tabulky, počet nastřílených branek klubu stoupl na dvojnásobek. Příznivci Udine jej milovali. Kdysi bídné návštěvy rázem vystřídalo plné hlediště. Před sezonou 84/85 byly prodány takřka všechny permanentky... Bylo to smutné loučení, když odcházel. Mužstvo bez něj opět upadlo do spodních pater Serie A, o rok později dokonce sestoupilo. Proč tak obdivovaný hráč odcházel? V Itálii se mu líbilo, srdci však poručit nedokázal. Táhlo jej to zpět do Brazílie.

Pro Brazilce, ale i ostatní Jihoameričany, to je typické. Ač se v Evropě prosazují celkem pravidelně, po pár letech se jim začne stýskat po vlasti a na konec kariéry se vrátí, aby si ještě jednou zahráli tu krásnou uvolněnou hru. Jiná se tam totiž nehraje... Bylo mu sice již třicet dva, když se do Flamenga vracel, že by se však zhoršila střelecká produkce? Zapomeňte. Hned ve druhé sezoně se mistrovský titul stěhoval nazpět na Maracaná, přesněji řečeno do vitríny klubu Flamengo. Ještě čtyři roky si Zico odkroutil v červenočerném dresu. Když se na Maracaná, v sedmatřiceti letech, loučil s fotbalovou kariérou, aplaudovalo mu přes sto tisíc lidí. Životní spojení Zico plus Flamengo trvalo rovných dvace.! Nikdo z přítomných se nestyděl za slzy...

Nikoho tehdy nenapadlo, že za rok a půl se k fotbalu vrátí. Neodolal nabídce japonského klubu Sumitomo Metals. Lákala jej vidina nově vznikající ligy a rozhodl se podpořit rozvoj nejpopulárnější hry světa i daleko na východě Asie. Snad i díky Zicovi dnes Japonci fotbal zbožňují a je to právě Asie, kam v létě míří většina velkých klubů světa, které zde nalézají stále nové a hlavně bohaté sponzory. Mužstvo Sumimoto Zico po roce vystřídal za jiný japonský klub - Kašima Antlers, kde si odkopal další dva roky.

Bylo mu čtyřicet jedna, když se loučil podruhé. Konečná bilance? 898 soutěžních utkání, a v nich těžko uvěřitelných 618 gólů. Reprezentace? Strávil v ní deset let a odehrál tři světové šampionáty. Bilance - 88 zápasů, 66 přesných zásahů. Ani Pelé jich v takovém časovém rozsahu nedal víc... Na konci minulého století volila Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) nejlepšího brazilského fotbalistu 20. století. Jen Pelé a Garrincha skončili před Zicem. Z celé Jižní Ameriky pak bylo lepších jen šest hráčů.

Zico fotbal vždy miloval. Dokazuje to dodnes, kdy se snaží prosadit ve funkci trenéra. I v této funkci působil v Asii. Rok strávil v japonské Kašimě, kde působil i jako aktivní hráč. Delší čas, přesněji řečeno čtyři roky, trvalo angažmá u národního týmu Japonska. Odměnou bylo vítězství na mistrovství Asie v roce 2004. Japonsko se mu stalo druhým domovem. Dodnes má luxusní sídlo v Tokiu, kde také přes osm let bydlel. Japonští fanoušci ho milují. Je to on, kdo je pro fotbal získal, kromě toho do Asie přilákal několik sice starších, avšak stále ne neznámých fotbalistů, kteří rovněž usilují o další popularizaci fotbalu v nejlidnatějším kontinentu planety. Po letech v Japonsku se o Zica začal zajímat slavný turecký klub Fenerbahce Istanbul, který jej také získal. Stalo se tak v roce 2006. Turecká anabáze trvala dva roky, během nichž mužstvo získalo turecký ligový titul i superpohár. Mimoto v loňském ročníku příjemně překvapilo v Lize mistrů, když došlo až do čtvrtfinále. Tam vystavila stopku londýnská Chelsea. O postupu milionářského klubu rozhodl jeden vstřelený gól navíc.

Působit pod Zicem bylo pro mnoho hráčů lákadlem. Fenerbahce by asi nikdy nezískalo legendárního Roberta Carlose, nebýt zájmu Bílého Pelého. Taktéž třeba Mateja Kežman, známý srbský útočník, kdysi hráč Chelsea a Atlétika Madrid, nemohl odmítnout. Hrát pod Zicem je zkrátka čest...

Je to pár týdnů, co Zico přijal nabídku kouče uzbeckého klubu Bunyodkor. Uvidíme, jak se mu bude dařit. Vždy měl rád výzvy, a jak se ukázalo i exotická angažmá. Přejme mu tedy úspěch. Pro fotbal i jeho příznivce toho udělal skutečně mnoho, tak ať se mu to vrátí...

Úspěchy: Jako hráč: bronz z mistrovství světa (1978), vítěz Poháru osvoboditelů (1981), vítěz Interkontinentálního poháru (1981), 4x mistr Brazílie (1980, 82, 83, 87), mistr Japonska (1993), 3x nejlepší hráč Jižní Ameriky (1977, 81, 82), 2x nejlepší střelec brazilské ligy (1980, 82), 3. nejlepší fotbalista Brazílie 20. století podle IFFHS, 7. nejlepší fotbalista Jižní Ameriky podle IFFHS, 14. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.
Jako trenér: mistr Asie (2004), mistr Turecka (2007), vítěz Tureckého superpoháru (2007).
 
NOT WITHOUT SPORTS DAY - NOT DAY WITHOUT WORLD LIVE SCORE